Bushman´s Revenge: A Little Bit Of Big Bonanza

  

Bushman´s Revenge: A Little Bit Of Big Bonanza

Rune Grammofon (www.runegrammofon.com)

 

Přiznám se, že do této desky norského rock-jazzového tria jsem poněkud obtížně pronikal. A ačkoliv sám už téměř patnáct let provozuji vzdáleně podobnou hudbu a už téměř patnáct let pravidelně slýchám, že “by to chtělo zpěv”, nemohu se ubránit dojmu, že mi na desce Bushman´s Revenge také něco schází. Buďto zmiňovaný zpěv a nebo ještě spíš nějaký další nástroj/přístroj, který by narušil homogenní zvuk post-rockového tria, které přes všechen svůj nesporný drive zní ve výsledku poněkud hladce. Takový moment nastane například ve skladbě s názvem John Lennon Was the Greatest Man Who Ever Lived, (o kterém se chci domnívat, že jde o zaumný žertík, ale relativní mládí interpretů mě dává tušit, že může být myšlen i vážně), v níž Gard Nilssen zahraje vedle bicích i na vibrafon. Nejde zdaleka o žádný nadpřirozený instrumentální výkon, ale vibrafon do zvuku tria skvěle zapadne.

Deska byla údajně nahraná dohromady ve studiu, jedná se prý většinou o první nebo druhé jetí. Samozřejmě, že můžeme vyvalovat oči nad muzikálností zúčastněných hudebníků a nad jejich souhrou, mám ale pocit, že by nahrávce prospělo spíš více nahraných pokusů a pak razantnější postprodukce. Citlivý producent tak mohl z použitého materiálu vytesat opravdu impozantní nahrávku, to ale zřejmě nebylo cílem alba. A Little Bit Of Big Bonanza překládá aktuální formu a zvuk tria pravděpodobně tak, jak ho můžete mít příležitost slyšet i živě. Jako záznam živého vystoupení také deska právě působí.

Bushman´s Revenge jsou obsazením klasické rockové trio. Dočkáme se tak i všemožných rockových ingrediencí. Basa chrochtá, často vyloženě hobluje jako v punkrocku, bicí duní na můj vkus až moc. Kytarista a hlavní motor projektu, Even Helte Hermansen, nám předvede také téměř vše co rocková kytara nabízí, užijeme si tak i klasické rockové „pidlikání“ například ve skladbě Hent Tollekniven Ivar Det Har Stranda En Hval, která je oprávněně poslední, protože dál už by mé posluchačské soustředění nesahalo. Ve skladbě Iron Bloke jsem si mimoděk vzpomněl na Joe Satrianiho a celý kult kytarových hrdinů. Hermansenova kytara naštěstí nemá vyleštěný zvuk kytarového mága a je také,až na malé vyjímky, téměř prosta všech efektů (samozřejmě kromě zkreslení). V souvislosti s Bushman´s Revenge se nadšeně mluví o propojování rocku, jazzu a psychedelie a také o odkazu Jimiho Hendrixe. Hendrixovskou inspiraci jistě můžeme na albu zaslechnout. Ale právě jen ve zvuku kytary, v celkovém projevu tria už nikoliv. Bushman´s Revenge hoblují jako na koncertě a to je trochu škoda. Když hovoříme o kombinaci rocku, jazzu a psychedelie, nemohu si nevzpomenout na jiné trio – Medeski, Martin & Wood, které sice svůj zvuk staví na klávesových nástrojích, jistá podobnost by tu ovšem byla. MMW nápaditě pracují s disonancemi, s kombinacemi strhujících groovů a chaosu. Přesně to by výrazně prospělo i Bushman´s Revenge. Během rockového nátěru nám nenaservírují ani tolik disonance, kolik je v jednom plácnutí do kláves Johna Medeskiho. Snad je to věkem zúčastněných hudebníků. Těším se na nějaké jejich album, třeba za pět, deset let, kdy se do jejich hudby otisknou i nějaké ty míň pěkné životní zážitky.

Oficiální stránky Runne Grammofon se zmiňují o slabosti, kterou label pro své svěřence chová a přeje jim “world domination”. To jim rád popřeju také a k tomu snad ještě jedno přání – aby jim věci nešly tak snadno.