Čtvrteční tragédie si vyžádala život muzikoložky a ředitelky Ústavu hudební vědy, Lenky Hlávkové. Připomeňme si ji slovy jejích kolegů a studentů.
Při návštěvě fakulty měl každý ze studentů velkou šanci potkat na chodbě či v knihovně paní doktorku Lenku Hlávkovou a zapříst s ní řeč. Vždy usměvavá, připravená poradit, pomoct či zaimprovizovat hudebně organizační „brainstorming“, ze kterého vzešlo mnoho projektů a idejí. Nebyla by to ona, kdyby čas od času tok své řeči neprotkala potutelnými fóry a poznámkami. Pro fakultu pracovala zcela nad rámec toho, co stálo v jejím úvazku. Na katedře se vyskytovala i v osudný den. Studujícím druhého ročníku pomáhala s přípravou tradičního vánočního večírku. Sváteční atmosféru mělo podpořit adventní zpívání na schodech mezi 1. a 2. patrem od 15 hodin.
„Sešlo se to a pravděpodobně je to nešťastná, tragická okolnost,“ vyjádřil se k tomu Marc Niubo pro Deník N. „Ta akce se chystala přesně na patnáctou hodinu a první výstřel padl minutu před patnáctou.“
Empatie a kolegialita
Ve stejném rozhovoru se Niubo, který v této tíživé situaci přebírá ředitelské povinnosti, vyjadřuje o své kolegyni jako o „duši našeho ústavu.“ Stejná slova zvolil i Miroslav Pudlák: „Byla tmelem celého kolektivu, dbala na pravidelné konání hudebních a společenských akcí, při kterých jsme se scházeli a utužovali přátelství a kontakty i mimo každodenní výuku a vědeckou práci. Chtěla, abychom se scházeli v hojném počtu, aby se každý z nás, pokud možno, nějak aktivně zapojil. Díky ní jsme se cítili jako široká rodina, i naši absolventi všech generací se vždy rádi vraceli mezi nás při pravidelných příležitostech“, dodal.
Pudlák také vyzdvihuje její neutuchající energii: „Na všech úrovních vždy bojovala za nás pedagogy, za naše studenty a velmi jí ležela na srdci prestiž oboru. [Viděl jsem v ní] ideální šéfku instituce: spojovala v sobě manažerskou náročnost s empatií a kolegialitou. I díky ní jsem se na ÚHV vždy cítil jako doma. Byla skvělá kamarádka, věděl jsem, že se na ni mohu obrátit s čímkoli. Často jsem s ní sedával ve stejné kanceláři, kde jsme o přestávkách mezi výukou probírali všechno možné.“
Vzpomínky na svou kamarádku sdílela i Tereza Havelková: „Znala jsem Lenku nějakých třicet let (…). Byla jedna z těch nejvíce podporujících, nesobeckých lidí, které znám. Byla pyšná na všechny úspěchy svých kolegů i studentů, a tyto úspěchy neúnavně propagovala. Vybavuji si všechny ty koncerty, večírky a narozeninové oslavy, které radostně organizovala a spojovala tak naši muzikologickou komunitu. Byla opravdu výjimečná.“
Přesah do mezinárodních komunit
Tereza zmiňuje také to, jak Lenka Hlávková pro všechny vařila a pekla nejrůznější dobroty. Na to vzpomíná i polský muzikolog a odborník na pozdní středověkou hudební kulturu Paweł Gancarczyk: „Byla skutečnou ambasadorkou české kultury, a nejen té hudební. Dokázala pro nás připravit knedlíky a servírovat české víno během těch nejpodivuhodnějších situací a setkání.“
Dojemná vzpomínka Hlávkové blízkého přítele poukazuje na to, že paní doktorka tmelila kolektivy daleko za obzorem pražské fakulty. Stejně jako Gancarczyk byla i ona odbornicí na pozdně středověkou hudbu. „Lenka měla vzácný dar pro sjednocování lidí díky kombinaci vřelé empatie a klidného pragmatismu. Je dobře známá každému, kdo se zabývá hudbou v časech Guillauma Dufaye či Josquina Desprez.“
Šíře profesních aktivit Lenky Hlávkové je obdivuhodná a její dopad bude jistě předmětem mnoha dalších textů. Vít Zdrálek, další z vyučujících z katedry, mnohé naznačuje a sumarizuje v článku pro Deník N.
V krátkosti a pomocí hyperlinků zmiňme velkolepý projekt Septem Dies: Music at Prague University = Hudba na pražské univerzitě 1360–1460, na kterém pracovala s Davidem Ebenem a Janem Ciglbauerem. Ve stejném tříčlenném složení se podílela na evropském výzkumném projektu HERA Sound Memories: The Musical Past in Late-Medieval and Early-Modern Europe o proměnách vztahu mezi hudbou a pamětí na přelomu středověku a novověku.
Její badatelský i pedagogický význam podtrhl americký muzikolog a odborník na českou hudbu Michael Beckerman v reportáži České televize: „Chtěl bych, aby si ji lidé pamatovali jako skvělou vědkyni a vedoucí.“
Mateřská figura
Jako na skvělou a jedinečnou vedoucí a vyučující na ni vzpomínají studující, současní i bývalí. „Lenka Hlávková byla obrovsky podporující člověk,“ píše publicistka Anna Marie Hradecká, „vedle své vědecké práce, katederních povinností a péče o rodinu nás studenty vždy podporovala bez ohledu na rozdílné badatelské zaměření – chápala můj netalent pro luštění středověké a raně renesanční notace a byla to ona, kdo mi jednou na sekretariátu řekl: ‚Podejte si tu přihlášku na Erasmus a jeďte, my vás podpoříme‘.“
„Srdečnost, houževnatost, ochota pomoci, pozorně vyslechnout, péče, důvěra, teplo, radost, komfort a pocit, že i já mám na ústavu hudební vědy své místo, to jsou emoce a asociace, které mi probíhají unavenou hlavou, když nechávám ve své mysli znovu ožít její obraz,“ vyjádřila se současná studentka Sára Jandová. Ani Sára neopomněla připomenout cit Hlávkové pro gastronomii. „Byla to ona, kdo mi poprvé ukázal, jak výjimečný kolektiv studenti a vyučující ústavu hudební vědy tvoří. Po mém prvním vánočním večírku zde nám na ranní seminář přinesla právě uvařenou kávu, sušenky a domácí bábovku. Naposledy jsem ji viděla, jak se se spolužačkou baví o svařáku na večer. Její legendární recepis na něj již koluje v našich řadách.“
Jak klíčovou roli hrála Lenka Hlávková v životě některých studentů, shrnul za všechny Václav Poslt: „Paní Hlávkova mi ukázala spoustu barev a odvětví muzikologie a ukázala mi hudební svět z perspektivy, o které jsem neměl do té doby ani potuchy. Otevřela mi dveře do světa krásna, ve kterém se člověk cítí jako v Rajské zahradě.“
Nedávná absolventka Lucie Podroužková a student druhého ročníku Adam Riethof vzpomínají na Lenku Hlávkovou jako na mateřskou figuru: „Lenku Hlávkovou jsem vnímal nejen jako ředitelku našeho ústavu, ale jako i jeho takovou maminku,“ píše Adam. „Mnohokrát nám dávala najevo, že se na ni můžeme obracet jak v otázkách studijních, tak i osobních,“ dodává.
„Celý den na ni myslím,“ psala mi včera, 22. prosince, Lucie. „Na její rodinu, na Josquina Desprez, na menzurální notaci, na to, jak se tak letmo šibalsky usmívá, drží v ruce skleničku vína a ujišťuje mě o tom, že i s dítětem se dá studovat a dělat věda. Byla to opravdu skvělá žena dnešní doby. Máma, nejenom našeho ústavu. O to to bolí víc.“
Osobní pocity
Dovolte mi, abych teď změnil tón tohoto článku a odpusťte, že i já budu osobní a emocionální. Také totiž patřím mezi studenty hudební vědy. Od čtvrteční tragédie uplynulo něco přes osmačtyřicet hodin a v tuto chvíli většina z nás truchlí a je v šoku. Co přinese budoucnost? Jak se dokážeme za pár týdnů vrátit na fakultu a jít na seminář nebo přednášku do čtvrtého patra, ve kterém se odehrálo národní neštěstí? Jak dokážeme bádat nad věcmi, které se v tuto chvíli mohou jevit jako podružné a malicherné? Bude to těžké, strašně moc. Jenom jedním jsem si jist: s každou vzpomínkou a s každým uvědoměním si toho, kolik péče a lásky Lenka Hlávková věnovala každému z nás, bude tuhle propast vždy o malý kousek snadnější překlenout.
Milá paní doktorko, děkujeme za vše. Odpočívejte v pokoji.