Camera: Prosthuman

5. 4. 2021 Jan Faix

S dvouletou pravidelností nás nekompromisní berlínská neo-krautrocková formace Camera zásobuje novými alby. V únoru letošního roku k tomu došlo již popáté.

A stejně jako její předchozí desky přináší i novinka Prosthuman nadmíru uspokojivou dávku odpichových groovů s rockovým drivem pod mnohobarevnou kytarovou a klávesovou psychedelií. Okolo dvou zakladatelů, Timma Brockmanna (klávesové nástroje) a Michaela Drummera (bicí), se přitom opět proměnilo také personální složení. Na postu nejen baskytaristy působí od minulého roku v Berlíně usazený multiinstrumentalista ukrajinského původu, Alex Kozmidi, jehož kapelu Mireille Dark jsme měli možnost zastihnout v prosinci roku 2018 na česko-slovenském turné, další syntezátory nyní obsluhuje Tim Schroeder, jenž před lety spolupracoval s kapelou na její vizuální stránce.

Camera je typickým představitelem nové vlny zájmu o specifický psychedelický rock německých kapel ze 70. let, též takzvaný kosmische musik, která proletěla světem nezávislé rockové a elektronické hudby právě v posledním desetiletí. Zrovna Cameru najdeme díky jejímu věrnému přístupu občas i mylně uváděnou mezi původními klasickými krautrockovými veličinami typu Can, Neu! Či La Düsseldorf, a to zřejmě především díky jejímu albu Radiate!. Na Prosthuman však Camera navazuje spíš na předešlou nahrávku Emotional Detox v již užším zaměření především na samý konec éry popularity krautrocku, tedy na přelom sedmdesátých a osmdesátých let, kdy rockové a funkové beaty začíná urovnávat nastupující móda disca, svět syntezátorů i přístupy k nim jsou už o dost pestřejší a pozornost světové popkultury se obrací třeba i k jamajskému reggae. K jediné skladbě v duchu reggae v této kolekci, Alar Alar 1, kapela připravila také videoklip:

Jinak se samozřejmě můžeme těšit, že většinu z jedenácti kompozic o délkách nejčastěji od tří do šesti minut pohánějí hlavně svižné a tvrdošíjné rytmy rockovějšího charakteru, tradičně označované přívlastkem „motorik“. Většina z nich stojí na jediném základním patternu, který ovšem sehraná kapela bravurně rozvíjí v aranžích připravených i improvizovaných. Nálady tak přes strukturní podobnost vznikají opravdu různé. Vědeckofantasticky či plážově zasněné syntezátorové nálady tu může prostřídat třeba i surová kytarová garážovost. Posluchač zvyklý tvořit si k hudbě vizuální představy by neměl být překvapen, že ty se mu tentokrát zbarví v souladu se standardem SECAM. Ale i mnozí další mohou při poslechu mimoděk začít pátrat v paměti, jakýže filmový nebo seriálový soundtrack z minulého století mu ta která atmosféra připomíná.

Z celé desky lehce vyčnívají dva poněkud odlišné kusy. Überall Teilchen / Teilchen Überall je poťouchle ulítlý freakoutový mumraj psychedelických pazvuků. Pod hodně špinavou kytarou a všelijakými brebentivými hlasy se v něm jaksi rituálně odťukávaný rytmus prodírá mezi roztodivnými ruchy a manipulacemi s magnetickou páskou. To track nazvaný Schwarf je naopak postpunkově úderný, v jeho groovu se skvěle vyřádí nakřáplé kytary a písňový charakter mu zároveň posílí exaltovaný hlas Tima Schroedera.

Vřele doporučuji vychutnat si muzikantský švih, vervu i skvělý nadhled této kapely na vlastní uši.