Černý mrak, milionáři, medvídci a Kevin Coyne

  
23

Asi každý z nás má kdesi v paměti nejasnou vzpomínku na moment, kdy mu najednou nějaká z knihy přečtená, nebo zaslechnutá slova, filmový, namalovaný obraz, melodie a rytmus hudby vyrazily dech, vpálily díru do sítnice, zasekly hluboko do mozkovny, podlomily nohy v kolenou, prostě otočily horizont kolem osy. Jako vše, co se vymyká průměru lze náhlé omráčení pochopitelně vyjádřit i psychiatrickým termínem – říkají tomu Stendhalův syndrom, nebo hyperkulturémie. Po spisovateli Stendhalovi je pojmenován psychosomatický stav, provázený zrychleným tepem, závratěmi, zmatením, nebo dokonce halucinacemi. Ty se dostavující v okamžiku, kdy je někdo citlivý vystaven vjemu se silným osobním významem, především při setkání s nebývalým dílem, v některých případech s neobyčejnou přírodní scenérií. Prameny uvádí, že syndrom se vyskytuje především u pacientů kolem třiceti až čtyřiceti let. Ale jsem si skoro jistý, že tomu tak není: děti jej běžně prožívají na loutkovém představení, dospívající na koncertě, v kině, dneska nejspíš při počítačové hře.  

Co se hudebního prozření týká, mám v živé paměti, že jsem prvního stendhala potkal přes Svěcení jara pod taktovkou Václava Neumana. Šel jsem s rodiči do Rudolfina a myslím, že nejspíš se na tom tehdy podepsaly tympány. Stravinskij v Rudolfinu osobně nebyl. To mi tehdy vůbec nevadilo. Stejně jsem netušil, kdo to byl, hlavně že tóny a chlapi ve fracích byli skuteční. To zní hloupě, ale cožpak většinu osobních a bytostných prožitků prvotního setkání s uměním nepřichází přes nějakou hloupou náhradu, klam, fikce, odrazu, tele-přenášeného obrazu, z vinylů, CD nebo monitoru a internetu? Vadí, nevadí?  

Zajímavé je, že podobně jako třeba dějiny náboženství jazzové, popové a rockové hvězdy člověk zná jen fantomově, podle jejich hlasů, někdy podle fotografie na obalu LP. Dříve ani to ne, protože originální elpíčko bylo příliš vzácné a muzika se přehrávala z anonymního konfekčního magnetofonového pásku. Občas mýtická a vysněná podoba hudebníka nebo zpěváka byla ve své idolatrii vznešenější a určitě víc sexy, než se ukázala holá skutečnost, k níž se fanoušek dopracoval často až na prahu dospělosti. Když jsem sledoval v roce 1987 v Paradisu Kevina Coynea, byl jsem trochu rozčarovaný, i když koncert to byl asi dobrý. Ale je to opravdu ten stejný člověk, kterého jsem si vykonstruoval podle fyziognomie hlasu znějícího ze starých křaplavých reproduktorů před více než deseti lety?  

Hlas Kevina Coynea jsem uslyšel poprvé určitě z desky Marjory Razorblade, která vyšla u Virgin Records v roce 1973. Do Prahy se dostala asi tak s ročním zpožděním. Nejspíš mne tehdy jeho řezavý ječák zaujal, ale britská rocková scéna napodobující a interpretující americké blues nabízela tolik originálních zpěváků od Johna Mayalla po Fleetwood Mac s Peterem Greenem, že byl jen jedním z mnoha. Teprve po několika letech jsem někde natrefil na Kevinovo první sólové album Case History vydané u Dandelion Records Johna Peela v roce 1972 (které se plete z nějakého důvodu s In Living Black and White z roku 1976). A tehdy mne dostal napoprvé na lopatky jednou jedinou písničkou.  

Na líci obalu LP stojí Coyne na pódiu trochu ohnutý, v obleku, usmívá se šejdrem do hlediště a ukrývá ruku za zády. Na fotografii na zadní straně je ta postava zezadu a v ruce za zády drží otevřenou břitvu. Tou podivuhodnou „písničkou“ – Case History nr. 2 – Coyne vypráví nejasný zamotaný příběh a někdo k tomu improvizuje aleatoricky na elektronické piano. Rejstřík hlasu měl Coyne pořádně široký: uměl zpívat, kňourat falsetem, bučet, skučet, řvát hrdlem jako Howlin’ Wolf, nebo Don van Vliet, šeptat, smát se, plakat, brblat, komolit argotem londýnského předměstí.  Slyšte v online rádiu.

Když Coyne nahrával živé album Case History, byl podle kritiků i podle mne patrně v nejšťastnějším a nejplodnějším období svého života. Psal písničky, texty a básně sám pro sebe ve volném čase, kdy také hodně maloval a kreslil. Vrátil se po několika letech ke své profesi jako sociální pracovník v blázinci, v „domě na kopci“, přátelil se s experimentálními filmaři, jako byl třeba Ian Breakwell (hraje v jednom z jeho filmů) a vychovával syny Eugena a Roberta. V textech se obrací často k temnější stránce života a vypráví příběhy pacientů a lůzrů s nimiž se setkával v práci, baru, na ulici: šílenství, alkohol, deprese, zklamání a občas láska a naděje. Teprve v roce 2012 vyšly post-mortem domácí nahrávky, které pořídil ve stejném období v roce 1972. Na kotoučový magnetofon přes levný mikrofon nahrál doma s akustickou – občas rozladěnou kytaru osmnáct písniček. Některé z nich se dostaly znovu na svět v jiných aranžmá na některém ze čtyř desítekalb, dokumentující tvorbu trochu pozapomenutého autora, jenž podle mne zosobňoval ideály básníka punku, aniž by se přihlásil k jeho módním a extravagantním strategiím. (Ostatně podle nějaké legendy dostal Coyne nabídku po smrti Jima Morrisona zpívat s Doors, což odmítl se slovy, že nenosí semišové kalhoty). Písně Mad Boy, nebo Sand All Yellow z alba Nikdo neumírá v Dreamlandu jsou vlastně příběhy z psychiatrické léčebny: v té druhé Coyne dokonce „předvádí“ rozhovor sestry a lékaře.  

  

Night Man nebo Light Man a Black Clouds představují podloží linie Coynovy depresivní strany a neustále hledání cesty ven z mizérie. Ta cesta vypadá občas až kazatelsky humanitárně. „Nikdy jsem vlastně nepřestal být sociálním pracovníkem,“ zmiňuje se někde na jeho stránce.  

Alba Case History a především mnohem posluchačsky přístupnější Marjory Razorblade upoutala samozřejmě pozornost showbyznysu. Coyne se vydal na jinou cestu: opustil práci sociálního pracovníka, rozvedl se, vydal v manickém sledu několik LP u nakladatelství Virgin, koncertoval skoro nepřetržitě se skupinou po Anglii, Evropě a USA a propadal skepsi i alkoholismu. Showbiz ho změnil v uměleckou a lidskou trosku a po nervovém zhroucení ho zachránila nabídnutá ruka a rozhodnutí z donucení se přestěhovat z nenáviděné pravicové Velké Británie v polovině osmdesátých let do bavorského Norimberku.

martin.jpg

Tam našel nejen novou ženu, domov a nadšenou komunitu obdivovatelů. Vrátil se znovu nejen k hraní a vydávaní alb, ale i k malování a výstavám, což se jedna z podobností, které ho spojí s Donem van Vlietem a Johnem Luriem, o kterém jsem už tady kdysi psal. Kevin Coyne zemřel na smrtelnou plicní nemoc doma v Norimberku v roce 2004. Nekrolog se objevil v Guardianu, ale jinak byla britská antihvězda pozapomenuta.  

117259436.jpeg

I když některá z jeho pozdějších alb – jako je podivuhodné Babble, nahrané v duu s Dagmar Krause z Art Bears, nebo Legless in ManillaMillionaires and Teddy Bears – si i po letech udržela energii, to co mu vzniklo pod rukou na začátku sedmdesátých let (poté co se rozpadla jeho skupina Sirens), podle mne Coyne už nikdy nepřekonal. Černý mrak nad hlavou ho sice provázel po celý život, ale dařilo se mu vždycky vyklouznout.