Chanctonbury Rings. Zvukový příběh starého hradiště je příběhem našich stop v krajině

  
76

Album Chanctonbury Rings kombinuje mluvené slovo, analogové podklady a folkové mezihry. Spisovatel Justin Hopper, písničkářka Sharron Kraus a producent Belbury Poly mluví o cestách, mýtu i tragédii. O stopách, které zanecháváme v krajině.

„Na okraji útesu stála žena. Byl pátek uprostřed léta, vánek jí nadouval sukni a málem odfoukl klobouk. Dívala se na jih, přes moře, na nekonečný obzor zalitý sluncem. Aby se sem dostala, cestovala celý den: autobusem, vlakem, nakonec pěšky. A během cesty instinktivně hledala malou ruku, kterou by mohla sevřít. Ruku dítěte, které už rok a půl nežilo.“ The Old Weird Albion, základní knižní výbava novodobých poutníků po Británii, začíná nenápadně, její autor, v Anglii žijící Američan Justin Hopper, dávkuje indicie postupně. Už na konci první kapitoly se ale ona žena vrhne z útesu do moře. Její sebevražda, vyvolaná žalem po mrtvém dítěti, je tragickou ilustrací Hopperova pohledu na krajinu a její význam. V prvním čísle fanzinu Weird Walk, který zkoumá právě britskou krajinu, vysvětluje Hoppper svůj pohled na ni jednoduše. Každý z nás zanechává v krajině svoji nesmazatelnou stopu. A v případě ženy z úvodní kapitoly The Old Weird Albion má tahle stopa podobu krve, už z dálky viditelné na bílém křídovém útesu.

Krajina je podle Hoppera nástrojem a prostředníkem mezi lidmi, pomáhá nám definovat naše vlastní vztahy a lépe se v nich orientovat. Krajina je naše vnitřní mapa. A kniha The Old Weird Albion tuhle mapu postupně odkrývá. „Je to rytmická kniha,“ říká Hopper ve zmíněném rozhovoru pro Weird Walk. „Je napsaná za chůze a postavená na pozorování cest a jejich plynutí, menší se mění ve větší a návzájem se ovlivňují.“ Hopper mluví v hudebních metaforách. Rytmus, opakující se motivy, hypnotické repetice jsou ostatně základními formálními motivy veškerého psaní o chůzi, ať už jde o vlivnou knihu A Philosophy of Walking francouzského myslitele Frédérica Grose nebo současného přírodní psaní Olivie Laing a Lukea Turnera. I proto se Justin Hopper už před dvěma lety vydal společně s písničkářkou Sharron Kraus na cestu po anglických hrabstvích, aby The Old Weird Albion přenesl do koncertní podoby. Temná britská folkařka, navazující na tradici Shirley Collins nebo Sandy Denny, byla pro Hoppera ideální spolupracovnicí: v roce 2013 vydala poutnickou desku příznačně pojmenovanou Pilgrim Chants & Pastoral Trails a o čtyři roky později dokonce natočila společné album s liverpoolskou básnířkou Helen Tookey. Tahle zkušenost se jí při projektu s Justin Hopperem hodila.

Chanctonbury Rings, nově vydané album u labelu Ghost Box, které funguje jako extenze zmíněných koncertů, je totiž pořád především albem mluveného slova, stejně jako If You Put Out Your Hand s Helen Tookey. Vychází z popisu cest zaznamenaných v knize The Old Weird Albion, Hopper ale pro album napsal i nové texty. Všechny z nich se točí kolem Chanctonbury Ring, prehistorického hradiště z přelomu pozdní doby bronzové a rané doby železné, které stálo na hranici anglických obcí Washington a Wiston v západním Sussexu. Pravděpodobně šlo o obrannou pevnost, mohla to ale být i ohrada pro dobytek nebo náboženská svatyně. Chanctonbury Ring byl později na půl tisíciletí opuštěný, aby jej později znovu obsadili Římané a vybudovali uvnitř hradiště svatyni pro kult uctívání divokých prasat. Dnes tam najdete hlavně důležitou hřebenovou cestu nebo jezírko a celé místo je samozřejmě zásadním archeologickým nalezištěm, na kterém se scházejí nejenom vědci, ale i cestovatelé přitahování okultní atmosférou celého hradiště. Hopper kolem nich vystavěl éterický příběh plný duchů, mýtů a vzpomínek.

Právě kvůli klíčové roli vzpomínek v příběhu celé desky je jenom logické, že album vyšlo u labelu Ghost Box. Malá značka, založená v roce 2004 Jimem Juppem (Belbury Poly) a Julianem Housem (The Focus Group), stála v přední linii přemýšlení o roli minulosti v současné hudbě a od počátku stavěla na obsesivním vytěžování utopické estetiky šedesátých nebo sedmdesátých let. Veřejnoprávní zvukové efekty z dílny BBC Radiophonic Workshop, veřejné informační filmy varující před pádem do vody nebo úderem elektrického proudu tvořily kolektivní paměť celé generace britských producentů, kteří později tyhle záblesky ze svého dětství přetavovali do podoby hauntologické elektronické hudby, zvláštně nostalgických koláží z doby, kdy budoucnost ještě byla přitažlivá. „Sadly, the future is no longer what it was,“ konstatoval prostřednictvím názvu své desky z roku 2009 přední hauntologický producent Leyland Kirby a umělci sdružení kolem Ghost Boxu začali hledat inspiraci jinde: v okultních rituálech, řádění čarodějnic, pohanských sdruženích, krajinotvorné mystice. A právě z těchto zdrojů čerpá i Chanctonbury Rings.

Nejdůležitější je tu pořád hlas Justina Hoppera, klidný, uvolněný, přesto plný nedořečených příběhů, náznaků a tajemství. Teprve syrová hudba Sharron Kraus mu ale dodává potřebnou hranu. Kraus tu zužitkovává veškeré zkušenosti posbírané během života ve Philadelphii, kde se stala součástí tamní acid-folkové scény a koncertovala s lidmi jako je Fursaxa, Meg Baird nebo Helena Espvall. Orientuje se v historii psychedelického folku, je zjevné, že se často noří do archivů, vytahuje z nich děsuplné příběhy a vypráví je vlastním jazykem: minimalistická rituální flétna, primitivní údery do bubnů, akustická kytara hrající jednoduché, přesto jenom obtížně uchopitelné melodie. A zpěv. Kraus často zpívá bezeslovné nápěvy, nechce se konkrétními slovy nabourávat do narativu Justina Hoppera, místo toho je jenom podbarvuje. Občas si vystřihne poměrně standardní folkovou píseň, jako v případě skladby Wanderer a díky tomu, že písňovou formou šetří, je pak její dopad o to intenzivnější.

A ještě jeden prvek je pro Chanctonbury Rings určující. Ke dvojici Justin Hopper a Sharron Kraus se totiž místy přidává sám Jim Jupp, zakladatel labelu Ghost Box a producent známý jako Belbury Poly. Mistr hauntologických syntezátorů a neúnavný propagátor analogového zvuku do Chanctonbury dokázal protlačit svoji velkou fascinaci: zvukovou estetikou starých televizních znělek. Celý příběh desky orámoval pseudotelevizními jingly, které zřetelně odkazují k sedmdesátkovým britským seriálům jako Children Of The Stones nebo Sapphire & Steel a narativu tak přidal další vrstvu. Posloucháme příběh Justina Hoppera tak, jak nám jej svým hlasem předává sám autor? Nebo jsme se dostali ke starému televiznímu záznamu bez obrazu? Je to dávno mrtvý spisovatel, jehož příběh vznikl před desítkami let? Nebo se všechno děje teď? Label Ghost Box dokáže i patnáct let po svém založení vyvolávat otázky. A to je nakonec jeho největší devíza.