Charlotte Hug & Stefano Pastor: Paragone d´Archi
Leo Records (www.leorecords.com)
Švýcarská violistka Charlotte Hug vymanila svůj nástroj hned od počátku nastoupené hudební kariéry ze závislosti „ponoření do jiných století“, nechtěla prostě skončit v opakování, byť sebebrilantnějším. A protože není troškařka, učinila tak s naprostou vehemencí, v souvztažnosti spojení s elektronikou, s ozkušováním působení prostoru, s devalvováním zvuku, s renovací úlohy smyčce, s propojením těla a nástroje, s vyhledáváním spřízněných novátorů, s nimiž by společně mohla objevovat neznámé prostory, s pronásobením hudby a hlasu atd. Její vzestup v mezinárodním měřítku byl raketový, její alba na značkách Unit, For 4 Ears, Sofa a především na Emanemu (Transitions, Neuland) si získala ocenění všech, kterým jiná hudba není ošidným paskvilem. Italský houslista Stefano Pastor sice nevstoupil na hudební scénu tak rázně, ale i on prodělal základní proměnu, když se odpoutal od klasických začátků a přes artrockovou výhybku (Picchio dal Pozzo) zakotvil v jazzové enklávě, zvýrazněné spoluprací s takovými pokušiteli, jako je Borah Bergman, Tristan Honsinger nebo Satoshi Takeishi. Nesmím ovšem zapomenout na Georga Haslama, protože na jeho etiketě Slam vydal většinu svých desek. A kritika nešetří uznáním nad „sonickou vizí“ jeho hry, přibližující se dechovým nástrojům. Tedy sečteno: další šance pro oba vytvořit něco nezvyklého, neobvyklého.
Strůjce hudebních hostin na Leo Records Leo Feigin udržuje uměleckou úroveň svého bohatého katalogu (přítomný kompakt má pořadové číslo 688!) většinou v rovnováze s oslovováním značně širokého posluchačského spektra, což znamená, že rozhodně neopomíjí výboje, ale snaží se, aby se příliš nevymanily ze srozumitelnosti pro řadového příznivce jazzově laděné hudby. Tentokrát ovšem podlehl kouzlu sličné hráčky na violu a obětoval reputaci tak obtížně vyvažované úměrnosti, protože Charlotte Hug a Stefanu Pastorovi při nahrávání alba Paragone d´Archi (ve Studiu campo ligure Genova; název se vztahuje jak k architektuře, tak ke smyčcům – a obojí tu má svoji platnost) popustil otěže a dal placet sebestrmějším výbojům. Což souvisí ještě s jednou (po)drobností, o které bych se rád zmínil. Jsou hudebníci – jako například francouzská kontrabasistka Joeëlle Léandre, kteří se mohou shodnout s kdekým a vždycky vytvoří souhru na úrovni; část své výjimečnosti obětují shodě, aniž ztratí osobitost. Charlotte Hug si naopak své spoluhráče musí volit obezřetně, protože nehodlá slevit ani píď ze své prožitkovosti a uhrančivosti. Takovými partnery jí byli například Pat Thomas, Magie Nicols, Caroline Kraabel či Chantale Laplante. A je jím v tomto případě i Stefano Pastor.
Sedmnáct improvizací (v rozmezí od necelé minuty po téměř sedm minut), které na albu sledujeme, má leccos společného. Je to především neustálé nervní protýkání houslí a violy, energické i sublimující, dýchavičné i vrzukající, střemhlavé a hybridně vzrušné. Je to i neustálé nacházení co nejneobvyklejších zvukových změteností, zmermomocňování výbušnějících, svištících, vzlykavých i naříkajících nástrojů. Jsou tu snad stovky nečekaných souher, při nichž oba partneři vnášejí do každého dalšího setkání/utkání vždy novou energii a dychtění po neobyčejných skrumážích. Jaké jsou? Napřeskáčku: bobtnající i vlínavé, vířivé i skluzavkové, zachmuřené i výskavé, vmžiku se měnící ve zvukových smečích, vývratné a rozpraskávané, „rozvrzaně“ plichtovní, proderné, proudně norující, prchavě zadíravé, těkavé i rozbojné, výtržné i výdržné, koledňující a vinšující nebo bortivě vynořivé, houfničné, bortivé, rozcapovaně smyčné, hloubavé i tetelivé, vycentrované i odcentrovávané, sprškově propátrávající, vývřelně vyžejbrovávající… Nad briskně seskrumážovanými a výtržnicky sesumírovanými mrskutostmi s prolnutostními srážkami nástrojů nad křižovatkami improvizací se recenzentovi skutečně nedostává sdostatek slov, která by vystihla nebo alespoň postihla všechny nuance této rozbojnosti. A co teprve když Hug violu zmnoží hlasovou eskapádností (zhruba od poloviny CD, konkrétně od Inflessa), kdy začne i vokálně střečkovat, vývratničit, jejdovat i jojkovat, mimikrovat, hrdelničit, výpalničit, škvrčet či řevnit a kdy toto fakírnění za smrštnění nástrojů i za jejich vazalničení dostává druhou část alba na ještě třeskutější rovinu.
Jak Hug, tak Pastor přes (takřka proklamovanou) nesymetričnost udržují vzájemné vinutí, protkávají střelhbitou souběžnost, ale dokáží zbytnělou atmosféru i proklidnit, nehartusivě zprůchodnit, nikdy však v této umírněnosti nadlouho nesetrvají, pokaždé záhy zvednou novou vichřici. Anotace praví, že by mělo jít o hybrid mezi novou hudbou a jazzem, ale to ani zdaleka neplatí. Platí třetí varianta: prohroužení do hudby, která sice čerpá z různých zdrojů, která je však naprosto svébytná. I když Hug a Pastor přicházejí z různých hudebních zázemí, vytvořili si své osobité propojení, které má s hybridností pramálo společného. A tím vás právě očarují – ovšem máte-li pro experimentování uši otevřené.
