V Arizoně jsou populární už delší dobu jako nedílná součást tamější „výstřední hudební scény“. Ale i u nás patří několik let k „tajným typům“ výlučného muzicírování a prozpěvování – alespoň od té chvíle, kdy se nám dostaly do rukou kompakty takových formací, jako jsou (byly) Sleepytime Gorilla Museum (Frykdahl, Kihlstedt, Rathbun – mj. album Grand Opening and Closing), Idiot Flesh (Eisenberg, Rathbun, Anderson, Frykdahl – například album The Nothing Show), Eskimo (Kihlsted), Faun Fables (Frykdahl) a podobně (a pochopitelně Eat od Charming Hostess samotných). V roce 2003 vydaná deska u Accretions dává do titulu jméno Carly Kihlstedt vedle Lesli Dalaby, Freda Frithe a Erica Glicka Riemana, najdeme ji i na Love Song Petera Garlanda či Alici Toma Waitse. Johnu Zornovi nemohli tito muzikanti ujít, a tak si je nejenom přizval na své album Voices in the Wildernes, ale zároveň jim na svém Tzadiku vydal Trilectic ( Jewlia Eisenberg + Charming Hostess, 2001), 2 Foot Yard (Carla Kihlstedt, 2003) a Sarajevo Blues (Charming Hostess, 2004). A ještě kuriozita, pokud jste neprobádali obsazení Rybího tuku souboru Už jsme doma: členové této skupiny tu vypomohli vokálním pozadím.
Krátce po velice úspěšných tzadikovských projektech (a po zmíněném CD Eat u ShakeMeDawn) skupina přesídlila pod ochranná křídla Chrise Cutlera a vydala u jeho ReR Megacorpu album Punch (2004). Výtvarný doprovod, ladění i název nemají nikoho ponechat na pochybách: Punch je úder nebo rána pěstí, ale také říz, elán nebo energie a energie mají vokalistka, skladatelka i aranžérka Jewlia Eisenberg, houslistka Carla Kihlsted, akordeonistka Nina Rolle, perkusista Wesley Anderson, kytarista, saxofonista a flétnista Nils Frykdahl a basista Daniel Rathbun skutečně přemíru, jejich útočnost, razantnost a nevázanost jako by neměla mít hranic. Ale pozor: jestli je američtí novináři poctívají označením anarchisti, feministky, pankáči, sexisti a sám nevím jak ještě, pro jejich hudební a zejména vokální projev to neplatí – alespoň nikoli v tom smyslu, že by v něm panovala nějaká anarchistická zmatenost nebo chaos. Charming Hostess dokážou vystřihnout svá hudební čísla zcela bezchybně, sezpívaně, melodicky a rytmicky perfektně. Jejich základními zdroji je Balkán, klezmer, americký folk (mihne se tu i country & western), jejich takzvaná excentričnost je vždy pod kontrolou. A ještě jednou pozor: Punch víc než předchozí alba vyvažuje rytmicko-taneční vytržení pomalejšími songy, směřujícími (bez příměsi lacinosti) až téměř k sladcebolnému popu, ovšem hlasově nestandardnímu, i když vábivému. Je to pochopitelné: čtvrté album během několika let vyžaduje rozšíření repertoáru a jeho proměňování.
Ale přece jenom: bulharská tradiční Ms Lot nebo palestinská Aish Ye Kdish mě přesvědčují víc nežli koketování s westernem, jsou souboru prostě vlastnější. V tomto ohledu jako celku bych dal přece jenom přednost vyrovnanějšímu tzadikovskému Sarajevo Blues. Což neznamená, že Punch nemá vysoké kvality a že mnozí posluchači naopak více ocení větší stylový rozmach Punche. Ale Charming Hostess se už chystají k útoku na Prahu (v rámci mezinárodního festivalu současné hudby a avantgardy Bienále 2005). Máme se zřejmě na co těšit.