- Inzerce -

Chrom-vanad universal a nebeské varhany

Nenápadný Orloj snivců Jaroslava Kořána je tu už deset let

 

“Všechno začalo na Šumavě, už proto, že tam žádné hudební nástroje nebyly,” vyprávěl Jaroslav Kořán v roce 1993, a od té doby se toho s Orlojem snivců mnoho nezměnilo. Perkusionista a skladatel Kořán se etabloval jako doprovazeč a improvizátor v projektech Divadla Archa, oslavil tu 10 let svého proměnlivého společenství Zapomenutý orchestr Země snivců, absolovoval stáž v USA, zahrál si v newyorské Knitting Factory, otevřel internetové stránky, začal vydávat své snímky na vlastní značce Pagoda, jako improvizátor spolupracoval s mnoha tvůrci. Ve shodě s jakousi notorickou mírností své povahy nikdy neprosadil nad rámec akustické klubové scény svůj projekt, který by nejspíš obstál v měřítkách světové progresivní hudby a který v českém kontextu stojí velmi osamoceně.

Orloj snivců je totiž projektem i původním hudebním nástrojem, skrze který se všechna hudba realizuje. Ad Šumava:

V garáži tam máme dřevěné trámy, do nich jsou zatlučené dlouhé hřebíky a  na nich pak navěšené různé věci. Do toho hřebíku když brnkneš, zarezonuje to celou chalupou. Fascinovalo mě to a řekl jsem si, že vyrobím něco podobného, co by se dalo přenášet. Takže jsem sbíral klacky, zatloukal do nich hřebíky – a vznikla takzvaná vesnická kalimba. Tehdy jsem potřeboval ozvučnici a našel ji v polystyrénovém truhlíku na kytky: ta dřeva jsem kladl napříč a ono to znělo výrazněji. Jednou jsem takhle napřič položil dlouhý hřebík a náhodou o něj zavadil. V tom okamžiku mě úplně zamrazilo. Princip orloje byl na světě.

Orloj je tedy zvukovou instalací nalezených kovových objektů; hudba se na něj se vytváří většinou bubnováním, čímž vzniká řada jemných, dlouho znějících tónů a zvuků. Kaleidoskopickými změnami hudebních motivů, převážně repetitivních vzorků, vzniká nepravidelně se vyvíjející struktura, jakýsi řád v chaosu… hudba je extrémně závislá na tichu, akustice, prostředí. Ideální je akustické hraní ve znějícím prostoru.

Trpělivým výběrem železných tyčí, roubů, hřebů, plechů zdokonaluje a  ladí Kořán Orloj dodnes. Nějaký čas tak činil spolu s bratrem Michalem a  třetím spoluhráčem Markem Šebelkou: střetávání křehkých alikvót vyzývalo k tomu, aby se “kaleidoskopického” vyhmatávání repetitivních motivů chopily víc než dvě ruce. (Šebelka, 1993: “Teď jsme odvezli na chatu nějakých stopadesát kilo nepotřebného železa: rozrůstání nástroje je třeba podřizovat podmínkám technickým i organizačním, jinými slovy abychom na to všechno při hře dosáhli a pak abychom to vůbec uvezli.”) Orloj jako trio po nějakou dobu hrál na ambivalentní scéně českých čajoven. Časem zůstal Kořán s Orlojem zase sám: sólově také v šumavských Mokřicích připravil nahrávku: cyklus etud pro Orloj a jeho možnosti, charakterizované názvy-činnými slovesy: “jde”, “odbíjí”, “hraje”, “pracuje”…

Kořánovo laděné smetí je křižovatkou industriálního instrumentáře se střídmostí Pärta či Feldmana. Od etnických kořenů (řekněme od afrických improvizovaných rytmických tanečních patternů) se rozbíhá jak k  následnickému minimalismu, tak k postmoderní volné improvizaci, zpochybňující nejen tradiční formu, ale i “jediné správné” použití hudebního nástroje. Harmoničnost může odkazovat k nejistým vodám meditativní hudby, zároveň je Orloj hudbou neustálého dění. Materiál nalezených předmětů vylučuje klasickou harmonii.

Jaroslav K.:

Žádné definitivní stupnice na orloji nejsou. Jednotlivé řady se hodně liší v tom, kolik želez podobného zvuku se nám podařilo najít. Třeba na nebeských varhanách, tam už je snad málem stupnice. To je název jednoho truhlíku, nebeské varhany. My si je různě pojmenováváme: součástí Orloje Snivců jsou mimo jiné Boží prsty, chrom-vanad universal, slunce, mluvící rafiky, akustický sampler, nebeské varhany jsou z celého nástroje zvukově nejjemnější. Jinde jsou jenom dva, tři tóny a jindy zase rozechvíváme víc želez, která znějí skoro stejně vysoko. Ty jemné diference vytvářejí něco, co…

Michal Kořán:

…co vlastně sami nechápeme. Co nás přesahuje. Ono se to tvoři samo. Pak už hraje roli, s jakou silou a s jakou pregnancí do železa udeříš, všechno zní různě. Pro hru je potom hodně důležité společné naladění, není rozhodující, co jsme si předem domluvili, ale nakolik citlivě reagujeme na přítomný okamžik. Neustále je potřeba vnímat zvuk celku, aby si člověk nehrál pro sebe. Kolikrát se stane, že nevíš, odkud se ty zvuky berou. Pokud je to krásná muzika, je to fajn, s tím se potom pomaličku učíš zacházet.