Claire Chase: Density
New Focus Recordings (www.newfocusrecordings.com)
Flétna je nástroj s aurou éterické bytosti, stvořené k jemným a elegantním tónům, zároveň trochu omezené a nevhodné k čemukoliv energičtějšímu. Americká flétnistka Claire Chase se na svém sólovém albu snaží ukázat, co se v útlé stříbrné tyčce může skrývat za zvuky. Ve většině skladeb je flétna buď spojena s elektronikou nebo je navrstvena do vícero hlasů. Čistě sólovou výjimkou je Density 21.5 Edgarda Varèseho z roku 1936, dnes již klasická součást moderního flétnového repertoáru, číslo v jejímž názvu označuj přibližnou hustotu platiny. Pro platinovou flétnu byla Varèseho skladba objednána a takovou si také Chase vypůjčila pro svou nahrávku. Na skromných čtyřech minutách se flétna prohání po rozeklaných křivkách s velkými melodickými skoky a řezavými vysokými tóny. Počet fléten se zdvojnásobí ve Piece in the Shape of a Square (1967), jednom z raných minimalistických kousků Philipa Glasse, v němž jsou noty pro dva hráče rozestaveny do tvaru čtverce, jenž hráči obcházejí. Při nahrávání si Claire Chase vystačila s vlastním playbackem, což nic neubírá na působivosti radikálně minimalistického kánonu s krátkých melodických motivků kroužících kolem dokola. Luciform (2013), jejímž autorem je Mario Diaz de León dává flétně jako protipól směs syntetických zvuků, jejichž paleta sahá od efektů k dávných vědeckofantastickým filmům přes jazzrockové klávesové preludování po temné ambientní plochy. S těmito prvky flétna buď vede dialog, či se nad nimi vznáší – jde tedy o vztah, jaký by měla v klasickém koncertu s orchestrem. Ve vší té barevnosti ale chybí dostatečně silná myšlenka a zvuky samotné také nejsou kdovíjak zajímavé, takže při svých třinácti minutách se kus pasuje do role slabiny alba.
Almost New York (2002) Alvina Luciera je postavené na myšlence, s níž tento klasik newyorské avantgardy pracuje již léta. Základem je několik sinusových tónů, jejichž frekvence se pomalu posouvají. Do tohoto proudu (z něhož někoho může bolet hlava, zatímco jiného uvádí do transu) vstupuje sólistka střídavě s pěti flétnami – od pikoly po kontrabasovou a otírá se o sinusové tóny, čímž vznikají dráždivé kombinace. Po pětadvaceti minutách se dostaneme do sfér, v nichž komunikují spíše delfíni než lidé, ale pokud skladbu vyslechnete v celku, je to silný zážitek. Od pěti různých fléten k šesti basovým se dostaneme v kompozici Pessoa (2013) Marcose Baltera, jenž hluboký a dyšný zvuk dlouhé roury využil k vymalování obrazu jak z mořských hlubin, v nichž jeden flétnový hlas vede melodický monolog připomínající skladby pro japonskou flétnu šakuhači, zatímco ostatní se kolem něj prohánějí s frčivými, bublavými a hučivými efekty a občas se všechny hlasy sejdou v akordické vlně. Jednobarevné, leč působivé a mile ukolébávající.
V počtu současně nasazených nástrojů na albu vítězí Steve Reich a jeho Vermont Counterpoint (1982), v němž se do rytmicky neúnavně pulsujícího propletence navrství jedenáct fléten různých velikostí. Reichova hudba působí až provokativně optimisticky – jako by si ptáčník Papageno z Mozartovy Kouzelné flétny založil fotbalovou jedenáctku a pod vlivem toxických látek si spolu radostně jamovali.
Claire Chase sice nijak výrazně neposunuje možnosti flétny, ale dokázala sestavit podařenou dramaturgii, která navzdory zvukovému omezení na jeden nástroj nezačíná (až na výjimku) nudit.
