Bude tomu rok, kdy ve svých dvaačtyřiceti letech tragicky zemřel John Balance, spoluzakladatel, duše a hlas legendárních Coil, jedné z nejvýznamnějších skupin britského undergroundu osmdesátých a devadesátých let. Činnost skupiny, jejíž koncert jsme mohli vidět i v Praze, se tak definitivně uzavřela.
John Balance (později Jhon či Jhonn případně Geoff Rushton, vlastním jménem Geoffrey Laurence Burton), který se narodil 16. února 1962, celý život bojoval s depresemi a alkoholem – ten byl rovněž příčinou fatálního pádu, který 13. listopadu 2004 ukončil jednadvacetiletou existenci skupiny (umělecký pseudonym zde vyznívá obzvláště smutně ironicky). Stalo se tak ve slavném Threshold House – londýnském domě, ateliéru a studiu, v němž Balance žil a pracoval spolu se svým dlouhodobým uměleckým a životním partnerem Peterem Christophersonem.
Peter Christopherson byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let členem slavných otců a matek industriální hudby Throbbing Gristle. Po jejich rozpadu pokračoval s vůdčím duchem skupiny Genesis P-Orridgem pod značkou Psychic TV (viz HIS Voice 5/04). Zde se pracovně poprvé setkal s setkal s Balancem – příznivcem Throbbing Gristle se zkušeností ze skupin 23 Skidoo, Zos Kia a Current 93. Po druhém albu Dreams Less Sweet dvojice Psychic TV opouští a vrhá se do tvorby elektronické hudby pod hlavičkou, kterou si Balance původně šetřil pro sólové projekty. Oficiální začátek činnosti nové skupiny je datován 11. květnem 1983. Kmenovou dvojici v průběhu let doplňovali další členové. Důležitou roli v počátcích hrál Stephen Thrower, později například multiinstrumentalista Thighpaulsandra či hráč na syntezátory Drew McDowall (někdejší manžel Rose McDowall – časté spolupracovnice Coil i Current 93).
HIGHER BEINGS COMMAND
Kromě elektronické části dědictví Throbbing Gristle (jako byly například skladby Walkabout či Hamburger Lady) oba hudebníky zajímal minimalismus (a později elektroakustická hudba) a částečně i disco – lze se domnívat, že i díky jejich sexuální orientaci. Hlavním hnacím motorem jejich mnohdy přerývané a různorodé tvorby byl svět okultismu, magie a symbolů. K takovým hnacím motorům patřila například touha dosáhnout hudbou halucinačních stavů či vystihnout magii rovnodenností a slunovratů prostřednictvím alb nahrávaných výhradně v příslušných dnech.
“Balance byl od mládí přirozeným okultistou”, píše v internetovém nekrologu violista skupiny, hudební publicista a znalec britského undergroundu John Whitney. Už jako školák zaznamenal udivující množství svých intenzivních astrálních prožitků. Stal se seriózním studentem vší okultistické literatury a vycházel z ní i ve své hudbě, v níž se umně mísila esoterika a dvacetiletý sled různých hudebních žánrů. Poetika a symbolismus jeho textů ovšem byly bytostně původní – nikdy se neuchyloval k plundrování symbolického jazyka druhých, i když rád umisťoval skryté odkazy.
Množství různorodých stylů a celková nesoudržnost početné diskografie Coil se odráží i od skutečnosti, že Balance byl mnohdy ochoten pracovat jen na hudbě, jejíž prvotní představa se k němu dostavila “shůry” – ve snech (denních i nočních) či “andělskou telepatií”. Pokud se tento pocit nedostavil, byla rozpracovaná, i když třeba zajímavě znějící, skladba odložena, plánované album se redukovalo na singl a podobně.
“Mám problém rozlišovat noční a bdělé sny. Když pracujeme, vyrovnáváme se s podvědomím a snažíme se je stále držet otevřené. Je skvělé, pokud to dokážete, ale občas to také může být hodně zvláštní. Měl jsem několik klíčových snů, které určily, jak budou některá alba znít. Měl jsem andělský sen o Butthole Surfers – ještě předtím, než jsem slyšel jejich hudbu a znal jsem jen jméno. V tom snu jsem viděl zobrazení jejich zvuku (…). Byla tam obrovská spousta hořících sloupů a dalších šílených abstraktních věcí (…) a na tom, co jsem si z toho zvuku pamatoval, jsem založil celé období Coil kolem alba Horse Rotorvator. Jako by vám dali pytel hadů nebo něco podobného a řekli: Udělej z toho hudbu. (…) Další andělskou návštěvou byla vize paláce, jímž procházejí sinusové vlny. Pokud potřebuji vědět, jak má moje hudba znít, jak mám chtít, aby zněla, stačí vybavit si znovu ten obraz a znovu zakusím tu obrovskou vizuální sílu zvuku. Myslím, že je to dar odněkud.”
WRIM WRAM WROM
Peter Christopherson: “Nikdy jsme nedělali hudbu s konkrétním úmyslem, jak by měla znít ostatním. Naše hudba reprezentuje vnitřní stavy, je zcela osobní a my jsme se nikdy nesnažili natáčet programově úspěšná alba, taneční alba a podobně. Proto je naše hudba čistá a zůstává jedinečnou entitou. V tomto smyslu nás ovlivnilo vše, co jsme zažili. Ať už je to nudný den ve vlaku nebo zvuky a hluky, které slyšíte venku, všechno se stává součástí procesu.”
Zvuková stránka alb Coil se v různých obdobích jejich činnosti značně liší a opisuje křivku od primitivismu přes trubadúrskou romantiku, názvuky house, a ambient až k finální syntéze inspirací elektroakustickou hudbou s písněmi. Poslouchat elektronické eskapády Balance a Christophersona znamená procházet zvukovými krajinami zvláštních zákonitostí, na nichž občas narazíme na duhovkový lesk důvěrně známého a chytlavého. Většina hudby Coil je odvozena od Balancovy svébytné symboliky a jeho vizí, jimiž se řídí mnohem více než nepsanými pravidly délky, stavby a gradace skladby. Mnoho skladeb skupiny zní na první poslech k nesnesení monotónně či naschvál podivně umanutě – jako by posluchač měl být obětí povýšené škodolibosti. Vnitřní křehkost, promyšlenost a předivo možných významů se – s výjimkou několika hitových písní – zjevují až po čase. Společným znakem nahrávek Coil by snad mohla být jejich vzdušnost – pocit hudby volně se vznášející v prostoru, kolem níž je spousta místa pro další zvuky a aranžmá, která ovšem zůstává raději prostá a proto otevřená možnostem interpretací.
Svými prvními dvěma dlouhohrajícími alby o sobě Coil dali vědět ve velkém stylu. Scatology (1984) odvozovala svůj název od ideje udělat co nejlepší hudbu ze “sračkových” zvuků. Většinu alba tvořily strohé rytmické vzorce postindustriálního diska s nevstřícnou, o to však hutnější atmosférou, v křehčích skladbách (Tenderness Of Wolves, At The Heart Of It All) však bylo lze tušit předzvěst všech budoucích tváří skupiny – lunatického ambientu, romantizující baladičnosti i houseových vlivů. Hostem alba byla mimo jiné i úspěšná diskotéková hvězda Marc Almond v roli kytaristy. Ve stejné době Coil natočili coververzi jeho hitu Tainted Love na propagační singl kampaně boje proti AIDS.
O dva roky mladší kolekce Horse Rotorvator se stala jedním z klíčových alb postindustriální scény. Zvuková rozmáchlost rozervaných písní o mániích a obsesích, bolestné homosexualitě (“pojídání” milenců v Circles Of Mania) se snoubí s odkazy na svět antického Říma (jemuž odpovídá i obal a opulence celého díla, v němž se často ozývají samply fanfár a živé smyčce) a symboliku zlatého řezu (hudbou podmalované čtení ve stylu suché přednášky, které album uzavírá), albu vévodí píseň Ostia věnovaná vraždě režiséra Piera Paola Passoliniho. Instrumentální koláže znějí jako výseky z bizarně nepochopitelného světa, určité zklidnění přináší pouze coververze Who By Fire Leonarda Cohena. Na některých místech alba možná již trochu zahlodal zub času, přívlastek legendární mu však lze přisoudit bez nadsázky.
O sugestivní atmosféře nahrávek Coil svědčí i výrok režiséra Clive Bakera, který skupinu požádal o hudbu ke svému slavnému hororu Hellraiser, následně ji nepoužil a na adresu autorů pronesl: “Jediná skupina, jejíž nahrávky jsem musel odmítnout, protože se mi z nich chvěly útroby.” Ze spolupráce nakonec zbyl singl The Unreleased Themes For Hellraiser se šesti krátkými skladbičkami mile ambientního rázu. Mnohem větší pochopení Coil našli u režiséra Dereka Jarmana, se kterým spolupracovali na filmech The Angelic Conversation a Blue. (Více v Jarmanově profilu v HIS Voice 6/04).
7-METHOXY-ß-CARBOLINE
To, co tvoříme, nazýváme hloubkovým poslechem, cituje v přeloženém článku Christopheresona VOKNO č. 25. Snažíme se, aby naše hudba zasáhla hlavu, srdce a nezapomněla ani na nohy. Je to hudba touhy. V primitivních společnostech byly hudba a kmenové rytmy používány k rituálním účelům – k akumulaci sexuální a intelektuální energie. Rádi bychom na dnešní posluchače zapůsobili podobným způsobem – jako droga.
První, co si v souvislosti s Coil a drogami vybavíme, je album Love’s Secret Domain z roku 1991 – význam počátečních písmen tří slov názvu skupina ostatně nikdy nezastírala (Beatles s Lucy in the Sky with Diamonds podobné interpretace tvrdošíjně odmítali). Trochu chaotická třináctka skladeb je známá i jako “houseové album” Coil. Tanečních skladeb je tu zhruba polovina, zvukové experimenty a neobvyklosti se vedle nich – s výjimkou titulní skladby – poněkud ztrácejí. K albu, které je mnohými příznivci skupiny považováno za tvůrčí vrchol, náleží ještě dvě EP remixů Windowpane a The Snow.
“V minulosti jsme vyzkoušeli celou řadu substancí. Nikdy jsme se tím netajili. Love’s Secret Domain vznikala na speedech a MDMA. Během pořizování této nahrávky jsme neaplikovali žádné LSD. Já osobně jsem nic takového nevzal už řadu let. Je krásné cestovat, ale je mnohem krásnější vrátit se domů. Žádné konopí, žádný speed, vůbec nic. Žádný alkohol, to je pravidlo, protože, jak lidé vědí, měl jsem s ním vážné problémy a snažím se od něj držet jak jen mohu nejdál. Takže jsem teď straight edge? Asi ano. A velmi, velmi šťastný, že to tak je. Všichni členové Coil jsou na tom v současné době stejně. Přišlo to zcela přirozeně. Když jsme byli tak dlouho tak daleko, jediné, co zbývalo, bylo vrátit se zase zpět,” říkal Balance koncem devadesátých let, kdy se zdálo, že svůj boj zdárně vybojuje.
O sedm let mladší album Time Machines Christophersonovu ideu hudby coby drogy splňuje mnohem sofistikovaněji než trendy zvuk LSD. Cílem alba bylo poukázat na roli halucinogenů coby “strojů času”, které uživatele vytrhnou z “časové reality” a vykouzlí mu vize jeho osobní historie či sehrají roli předpovídatele budoucnosti. Názvy čtyř tracků na albu jsou formulemi na výrobu halucinogenů, jejich zvuk byl nahráván s cílem působit podobně. Asi nejtišší album Coil sestává z křehkých působivých drones a jeho účinky jsou na www stránkách skupiny docela chváleny. (Autor článku patrně není ten správný typ.)
SOMETHING SOMETHING SOMETHING
Nejkrásnější pomník si Coil vybudovali patrně alby Musick To Play In The Dark I a II (1999 resp 2000). Obě obsahují dlouhé minimalistické písně, rozvíjející se pomalu z úplného ticha až k Balancovu vroucímu šepotu, a jsou dokladem aranžérského mistrovství skupiny. Jednotlivé zvuky jsou pečlivě váženy a vsazovány a o perfektní nerušivý dojem tu jde – narozdíl od jiných konceptuálních alb – již v první řadě. Převažují tradiční zvuky, neobvyklých aranžérských postupů je zde pomálu – zimniční jektání zubů v Are You Shivering?, únosně falešný dvojhlas v Broccoli, vokodér v Ether či opakování slova “something” coby rytmické jednotky stejnojmenné skladby. Výsledný dojem z tohoto velejemného přediva mnohdy filigránských zvuků (zejména téměř neslyšně křišťálových glitchů a praskání) skvěle ilustrují obaly zobrazující noční les ozářený úplňkem a jeho odrazem na neposkvrněném sněhu.
DIE WÖLFE KOMMEN ZURÜCK
Na přelomu tisíciletí se situace Coil v mnohém změnila: kdysi striktně studiový soubor (jedinou výjimkou byl berlínský koncert v roce 1983) začal hrát živě, vstřebal zvuk laptopové elektronické scény a začal trpět vážnými personálními i organizačními problémy. Živá vystoupení skupiny se skládala převážně z písňového repertoáru a základní dvojici na nich doplňoval klávesista Thighpaulsandra (známý již z Musick To Play In The Dark) a marimbista Tom Edwards, respektive elektronický manipulátor Ossian Brown, vlastním jménem Simon Norris), druhý člen postcoilovského projektu Stephena Throwera Cyclobe. Vystoupení byla vizuálně skvěle připravena, autorství výborných videoprojekcí patřilo oběma hlavním protagonistům, dojem doplňovaly bílé kostýmy s kruhovými zrcadly zavěšenými na krk a – v případě pražského koncertu (27. 10. 2002, recenze viz HV 1/03) – dvojice nahých performerů. I přes Balancovy zpěvácké nedostatky se jednalo o strhující zážitky – kromě pražské zkušenosti mohu hodnotit ještě na základě několika živých alb (série Live I – IV) a z DVD moskevského koncertu, kde se Balance proplétá řadou nízko visících žárovek.
Reakcí na zvukový svět urban electronics bylo album Constant Shallowness Leads To Evil složené téměř výhradně ze zvuků frekvencí, glitchů a thereminu. Zpod pestrého, stereofonicky neposedného sršení gradujícího od EA ambientu k názvukům noise nečekaně vyplují dvě atmosférické písně a překvapivě snadno koexistují s nezměněným hlavním proudem hudby – v případě druhé z písní se jedná o jedno z nejkouzelnějších míst celé diskografie skupiny. Svět elektroakustické hudby Coil důkladně prozkoumali svým “ruským” (troj)albem ANS, nazvaným podle stejnojmenného syntezátoru vynalezeného v roce 1938 Jevgenijem Murzinem. V jediném exempláři existující ANS je “fotoelektrický” instrument tvořící hudbu na základě čar, které je nutno nakreslit na sérii skleněných disků. Tvar, umístění a velikost těchto obrazců určuje zvuk syntezátoru, který je schopen obsáhnout celé spektrum slyšitelného zvuku tj. 720 čistých tónů. Na svých stránkách Coil píší, že nástroj je mnohem zajímavější než hudba, kterou na něm za krátkou dobu dokázali vytvořit, a že se jedná spíše o poctu neobvyklému stroji a jeho autorovi.
Někdy tou dobou skončil dlouholetý partnerský vztah Jhonna Balance s Peterem Christophersonem. Oba i nadále sídlili v Threshold House a plánovali pokračovat ve společné hudební činnosti, Balancovy problémy s alkoholem však opět vypukly naplno. Krach distribuční firmy World Serpent, která měla v katalogu celou širší scénu “skrytého rubu Anglie”, Coil poznamenal snad nejhůře – některá alba vycházela jen coby polotovary na CDR a skupina jako by nemohla nabrat dech k dalšímu plnohodnotnému hudebnímu opusu. Demoverze studiového alba Black Antlers, kterou skupina prodávala na svém posledním turné, je zvukově nepřesvědčivým uchováním jinak skvělého materiálu z rodu Musick To Play In The Dark – škoda je zejména beatnické skladby Sex With Sun Ra.