- Inzerce -

Collection Of The Late Howell Bend: Beasts For While; Rory Hinchey/Collection Of The Late Howell Bend: Shape Is Nature/Long Fields

Ownnes (www.ownnes.org)

Dva nejnovější tituly torontského vydavatelství Ownnes vyšly na 11“, resp. 12“ vinylu a velikosti nosičů jsou zároveň katalogovými čísly. Collection Of The Late Howell Bend je hudební projekt, vzniknuvší coby součást Auk Theatre, „hlučného“ experimentálního divadla, které bylo v  jedné recenzi charakterizováno jako „setkání Pipi Dlouhé punčochy s  Throbbing Gristle“. Postupem času z Collection vznikla automní personálně proměnlivá skupina kolem ústřední postavy Irene Moon. Album Beasts For While vznikalo v letech 2008–2009 v Tallahassee na Floridě a  je výsledkem spolupráce Moon s Krysten Davis a Chantelle Dorsey. Ve čtyřech skladbách se rozeznívá málo slyšitelné hudební vábení. Písně jsou založené na velmi jednoduchých motivech klávesových nástrojů, které se postupně decentně obalují jak organickou, tak syntetickou zvukovou matérií. Na tomto sonickém půdorysu se vlní uhrančivý dvojhlas Krysten Davis a Irene Moon, dokonalým způsobem kombinující naléhavost s  lhostejností. „One two three four five six seven eight…“, tempo je líně neměnné a evokuje snově zastřený průvod do neurčitých končin, pochod, na jehož konci může čekat smrt, jež je ale v dekadentním nasvícení tolik přitažlivá. V písní Haha se zpívá o „andělích, kteří tě doprovázejí“ – hlasům se nedá odolat, a tak se potkáme na konci cesty s dvěma krvácejícími rankami na krku. „How blue, how true…“

Collection Of The Later Howell Bend okupuje jednu stranu i na dalším vinylu Ownnes, tentokrát ve složení Irene Moon (piano), Rory Hinchey (harmonium) a Alison Corbett (housle), a pětice instrumentálních skladeb (mezi nimi i verze Dominated By Splendor z Beasts For While) působí v  porovnání s předchozím počinem jako kolekce vyřazených tracků. Vyznačují se samoúčelnou krásou, kterou je opravdu těžké snést. Absence zpěvu je pro ně, zdá se, klíčová, protože jakýkoli lidský prvek by tuto nelidskou krásu pravděpodobně okamžitě rozložil. Podobnou nesnesitelností se vyznačuje i Rory Hinchey se svými sedmi sólovými tracky na straně A  (hostuje tu mimochodem i Alison Corbett). V jeho (rovněž pouze intrumentální) tvorbě je však i něco, co v lehce působících skladbách Collection nenajdeme: křečovitost a vnucující se násilí; jako by se na nádherné obrazy promítaly ty nejhorší věci, které lidstvo v historii potkaly. Vrcholem jsou dvě poslední skladby: The Listener, kde se kolem sugestivního opakujícího se klávesového motivu ovíjejí pronikavé frekvenčně proměnlivé elektronické ruchy, a extrémně monotónní Thank You, Ahead Of Time jakožto závěrečná apoteóza zarputilosti. Zvláštní, jak se někdy těžko hledají přístupové cesty k něčemu, co se zdá být úplně na dosah…


O deskách (ne)zakázaných

Kniha Česká rocková alba. Zákazům navzdory 1969–1989 přes veškerou čtivost nezodpovídá základní otázky podzemního pohybu nahrávek a samotné definice „zakázaného“.

Zkouška sirén – Rytmy k jiným světům

Dva filmy s hudbou a smrtí v hlavní roli

Hermovo ucho – Chvála dlouhověkosti

Stoletý Marshall Allen vydává první desku pod svým jménem, o dva roky mladší Milan Grygar stále vystavuje nová díla, osmdesátiletý Anthony Braxton pracuje na šestatřicetidílné opeře.

Jiří Durman a Miroslav Posejpal: Nové a nové spirály

V kavárně s věrozvěsty české improvizace.

Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.