Čtyři novinky na značce Discus

  
64

Britský label Discus vedený skladatelem a především saxofonistou Martinem Archerem pravidelně publikuje hudbu na pomezí volné improvizace, jazzu a soudobé vážné hudby. Slyšte čtveřici novinek.

Zdůrazněně evropská formace Das Rad, časosběrně těžící ze své dosavadní činnosti, se na svém eponymním albu poněkud vymyká z programu Archerova labelu. Jako by kytarista Nick Robinson, multiinstrumentalista Martin Archer a perkusista Steve Dinsdale nemínili zabrousit do objevování čehosi (zatím) neznámého/nepoznaného; připadá mi, že na svých dvanácti hudebních výpravách, zdatně podepřených elektronikou, spíše chtějí využít, co znají, porovnat se s notoricky povědomými záležitostmi, ne je však pouze oživit, nýbrž proútočit se s nimi do nového vzmachu a nabídnout je bez okolků v nepřímočarém kontextu. Jestliže si přitom zaprotestují proti politické či sociální sterilitě, je to hodnota navíc – uhodni tento záměr, kdo ho dokážeš vytušit. Hned od okamžiku, kdy se chvatně, ba opřekot vprskávavě vecpe do našeho povědomí úvodní Whatever You Want, připomíná nám něco známého, povědomého, ovšem proskřipcovaného a návalně natříštěného, tudíž obojživelně – totiž smíšeně tmeleného z hotových artefaktů a jejich nového pro(s)corování. Podobně Heisse Räder namotává odliku známého přístupu se skrumážovou pohromovostí a horečným rozechvěním a Canterbury Steps vyhřeznou do načechrávaného poškobrtání, bzučivě i pomňoukle vycítěného i vycíděného do zponáhleného povzdalování. Fičivé i smrštné Boom zase pro změnu vyjuchává, probouchává se do rozdmýchané sirénovosti, což nezamezí návratnost do promelodizování a prorytmizování, dorážené (opět) do směsi povědomosti a mimoděčnosti. Obě minutové Fernweh jsou spíše meziherné, to první kytara rozchlácholí, to druhé mírumilovně nabídne odpočivnou ladnost. Ale je to Return To Schriesheim, ve kterém se muzikanti oddávají řádivé uhlazenosti (což nemusí a ani nemá být protimluv) a výmykovosti i stabilitě v jednom ranci. Prostě si to rozhalovačně šinou bez zábran a zvratů, s nenahodilou prostocvičností. Naproti tomu (jak je předurčeno už názvem) Sehnsucht se vyjevuje zpovzdálí, nicméně se vyšisuje do naléhavostní rétoriky, rozhybněné až do perpetuální palby a opovážlivé výkřikovosti, uskřinuté do zabloudilosti. Potom se ovšem hajdalácky rozjíví a zroztodivní patnáctiminutové Porto Steps, hatmatilkově nabudilé a trajdavě (zá)chvatné, cíleně rozcapivé, rozhlédačně znekonečňující celý velký příběh krok za krokem s pozastavovaným probíráním propíráním, což jej rozkouzluje do bravurní pronikavosti. Öhrwurm odpovídá pojmenování, je vyhučeně vybzukován s motorickým vybušováním, aby nás uchvátil a bezelstně opojil náš sluch. Avšak to, co více odpovídá celkovému směřování, je Tenser, nesmlouvavý a nenechavý, dobyvačně přímočarý, směsně zahoufněný, skluzavkový i zabombovaný, rozlícený i rozjímavý. Rozehrávání London Steps je rozléhavě náplavné, svázanostně pugétované a hatmatilkově namotávané, hlasově ozvláštněné Julií Archer, jeho hlavní linka je podporována prodíravým paběrkováním, poskládaným z různorodých výlevů, směstnaných do jednolitého ubalení. Dokud není dovzdáleno s konečnou platností. Vida, co všechno může expandovat z návaznosti na využití zdánlivě efemérní známosti. Že by na hrubý pytel hrubá záplata? To by bylo asi příliš přímočaré a neodpovídalo by Archerově devíze proonačit se vždy k něčemu nesamozřejmému, ba i nepřístojnému.

Od víceméně dychtivého lumpačení (berte s rezervou) nás album Beck Hunters Has It Been Found? zavede do filozofujících traktátů (i to je třeba chápat s rezervou, neboť oba kolektivy /si/ vystřelují i jinooblastně), traktovaných Mickem Beckem s tenorsaxem, fagotem a irskou flétnou, Antonem Hinterem s kytarou a Johnnym Hunterem u bicích. Což bylo nahráno v Sheffieldu 10. března 2016. Typická pro toto pojetí je skladba Yes And No, oscilující mezi napínavou řádivostí a zprekérňovanou hamtavostí, kdy si sax pohrává se vznesenými variantami ad libitum, spontánní bicí ho sugestivně podestýlkují i postrkují a kytara útočivě horempádní. Tato trojka je neustále v pohybu, zdá se, že je nepolapitelná, nezastavitelná, výmluvně hybatelná; dílčí proklidněné pozastavení znenadální do rvavého i řvavého galimatyášování. Otázka, zda ano či ne, je nevysloveně nastolena, takže může přijít na pořad dotazování druhé: What Is It? Odpovídání je namátečně v(y)zývavé, dohadovačně uždibcované a vytočivé s horempádnou vzrušivostí. Vrkočný sax , pospěšně rozvíjivý, trumfovaný zapekelcovanými bicími a zároveň vzrušivě triumfující, se proveslovává k melodičnosti s kytarou, je však rozvíravý i pozavírávaný, nahánivý i odhánivý. Ale zdá se, že odpověď nebyla zastřena ani zabortěna. Vyvěravé The Guardians Of Truth zřejmě problematiku crescenduje a diminuenduje, pročež si vyžádá téměř třicetiminutovou metráž. Je znepokojivě vyzáhadňované, tu bručivě svíravé, tu navnadivě vycvrlikané, jinde nahánčivě provrzávané nebo vyšmodrchávaně propisklé či šelestivě prošumlované, prostřídávaně zahazardňované a proklidněné až k záklidné marnosti. Víc: zesnoubí zkoumavý fagot se zvonkovou vytěkávaností bicích, úlisnou usilovnost se z(a)mořenou a třepetavou nátřasností, zjitřované probičování s hamtavým, až hajdaláckým obmotáváním. Celou anabázi zatěkaně dotříbí šestnáctiminutový Paradox And Confusion, vytřibovaný od delikátní zamýšlivosti a zadýchané stráznivosti, vzletně i záletně objímavé, přes výskučivé procábrování a zahučivé rozdmýchávání až do štvanicového poběhlictví, smýkavé útočnosti a eruptivní obskurnosti. Rozhoroucněnost se tu prostřídá se zbrklostí, vrtošivost s nenechavostí, utrhovačnost s rozkomíhaností. Ať se odpovědi na dotěrné otázky dozvíte nebo ne, jisté je, že vás umane hudba sama o sobě, její diverzita a sugestivnost, její energické rozpětí. Co naznačilo před několika lety první album tohoto tria The Hunt Is On, se nyní jeví jako jednoznačně ověřená definitiva.

Poněkud jiné fluidum vyznačuje album Ice & Bone, pod kterým je podepsána frostlake, vlastním jménem Jan Todd, vokalistka, kytaristka, banjistka, harfistka, violistka, klarinetistka, perkusistka atakdále atakdále, ale i elektronička, zprostředkovatelka „polních“ nahrávek a nalezených objektů. Ta má po svém boku důrazného baskytaristu Terryho Todda a deset tajnosnubných nahrávek tudíž společně realizovali ve FrogPondu. Frostlake má na svém kontě debut White Moon, Black Moon a je nám známá i z účinkování v Orchestru of The Upper Atmosphere. Do nového kompaktu se nasouvá s něžným vokálem, melodicky rozševeleným, dotěrně rozezvoněným doprovodem, ve kterém mění nástroje jako ponožky, elektronicky je propojuje a je ve své barvitosti vyčíhatelná až k dojímavé popovosti. O poznání tajemnější, čarovnější, nežli takto rozklíčovaný úvodní The Key, je ovšem Ghost Hotel, fascinující namlouvavým, až vyšeptávavým hlasem, počechrávaným bicími, s náladovou atmosféričností, shodnou s titulem. Vydusávaná Just A Game vyvěrá do pohrávavosti, vokalistka ji písňově poetizuje, ale činí tak jakoby potajmu, naléhavě. Je to baskytarista, kdo dění zreálňuje, aby výsledek vyvstal jako na dlani, aby vše bylo na bíledni. Jako v celku alba, i tady frostlake zcela patrně vybírá z nepřeberného množství nástrojů více než střídmě, jako by mínila je postupně prostřídávat. Její uvážlivě uhrančivý hlas se vyznačuje jemnou tvrdošíjností ve Walking On Bones, je zaklopován s poletušnou hudebností takřka do naznačivé efemérnosti. Naopak následné The Lake vyvolává krajinnou obrazivost včetně vodoměrného šplounání a mírně posedlých vzruchů se záměrnou našumařeností, ale i tady vévodí svěřivě epizující vokál, aniž někde tlačí na pilu. Totožně usedle posedlá je vokalistka i ve Woods Of Thorn, její vypravěčství se nese v hebké poloze, poutavě upoutávané, rozvětvované s rozvíravou naznačivostí až do záklidné doloživosti. Zestřídměná melodičnost se opakuje i v The Last Time, je psychedelicky neměnná, hudební ambaláž však hlas náhalně dovýrazňuje s tlumenou rozverností. Mírumilovně vpoutávané Candles & Fire setrvává v tomto podvojně prezentovaném líčení s poklidnou hovořivostí, vypadá to, jako by se vše událo pod pokličkou, svěřivě a důvěřivě. Což neznamená, že se hudba kolem takto prezentovaného vokálu nemůže tříštit, proborcovávat či promačkávat. Názvu Vargtimmen (Wolf Hour) odpovídá i odhalovaná náhalnost zpěvu a jeho prodeformování, varovnými proklady se však stále razantněji vemžikovává hudba se svými záskučnostmi, záskočnostmi a provírněným atakováním. Závěrečný When Trees Sing / Find Me bychom mohli charakterizovat jako folkový horror, zaokolodoličňovaný prozvoněnými zabírkami a ptáčnivými probírkami, prorychlený až do závěrečného rozbouření, přitvrzení a dořícení. Jak vidno, tato vzestupná tendence je kompozičně uvážená. A ta popovost, o které jsem se sice zmínil pouze na počátku, ale která celé CD přece jenom podmiňuje? Ale cožpak takovýto typ popu na rozhraní snivosti, temnosti a tajnosnubnosti nemůže být navýsost kreativní?

Takže ani v těchto třech hokuspokusech se Martin Archer neodchýlil od svého záměru odhalovat zatím (důsledněji) neodhalené, prezentovat záležitosti, zatím (v takovýchto variantách) nerealizované. V tom spočívá základní zaměření labelu Discus. A to je bez diskuze.

Tím končila moje trojrecenze, když mi poštovní doručovatelka přinesla obálku, zaslanou ze Sheffieldu. Vydavatel Discu, Martin Archer, mi poslal nejnovější album skladatele a hudebníka Martina Archera, tentokrát album sólové, příznačně nazvané Another Fantastic Individual. Na třinácti zastaveních, nahraných ve studiu Discus od ledna 2018 do února 2019, Archer důkladně prostřídal baryton, tenor, alt a sopranino saxofony, saxello, basklarinet, flétnu, zobcovou flétnu, melodiku, akustické i samplované perkuse, elektroniku, piano a varhany včetně dalších instrumentů. V připojené zpovědi připomněl své začátky včetně Hornweb Sax Quartetu z let 1983 až 1993 a vyznal se, kteří hudebníci inspirovali jeho vztah ke hře na saxofon i k pojetí konceptu souhry v souborech, které inicioval, ve kterých vévodil a které zcela originálně zvládal a zvládá. Jednoznačně jde o odkaz AACM, ale k tomu navíc připojil celou plejádu jmen, z nichž uvádím alespoň Anthonyho Braxtona, Ornetta Colemana, Johna Coltranea, Josepha Jarmana, Roscoa Mitchella, Evana Parkera, Archieho Sheppa, Johna Surmana, ale ten seznam by mohl vytvořit značně objemný odstavec.

K sólovému projektu se tentokrát Archer odhodlal poprvé a je třeba předeslat, že jde o kolekci, která sumíruje jeho dosavadní zkušenosti a výboje, kterou však obestírá zároveň nastřelování do dosud nezmapovaných oblastí, že zde nenacházíme nic vypůjčeného, neboť jde o třináctidílnou anabázi různých přístupů, skrumáží, prodivnění a odtaživostí. Budu konkrétnější. Hned v úvodních Pressure Shocks vlítne do děje s radostnou rozvolněností, vytváří celou sekci hráčů s načechrávanou poděsností a (po)dotýkavou vehemencí, pohodově a hned briskně, rozkochaně i šibalsky, s opáčivou šokovaností. Titulní kompozice je naproti tomu spíše naznačivě prohledávavá i propauzovaně prohlédavá, hračičkářsky rozcinkaná a žvanivě útržkovitá, rozblafovaně rozparáděná, odhadovačně i odhalovačně zátočivá až k fantasmagoričnosti. Což zezáhadní Song for Zara Grace, (zá)slibně prokazující, co všechno si lze s kterým nástrojem počít, ale pozor, nejde tu o žádné ukázkové propcvičování, každý další vstup má svoje rozprostření, někdy utrhovačné, jindy alotrijné, libozvučně přemítavé nebo šupito presto úskočné a nakonec uváženě uvážlivé. Pětiminutovky (což je většinou rozsah skladeb) pokračují v Behind the Sun vybručovanou vybrušovaností, skupinově navíjenou, namoudřele nahuštěnou i zase rozburcovaně rozborcovanou, vybudivě (s)ráznou. Krátký Song for Corey Mwamba nákvilně rozpoutává promísení nástrojů jeden přes druhý, zatímco Rose Bombe / Oreogasm sice započne s rozšafnou, až spočívavou uvážlivostí, ale rozlicituje se do pohrávavé poletušnosti a rozjívené zádrnčivosti. Nedosti na tom: následuje nahrnovačná třeskutost, propentlená i zaskřipcovaná, rozčileně proštěbencovaná, znekonečňovaně pobrutálněná (říká se tomu hrom do police) a hlemejždivě alabaladivá v odsazených dávkách. Přibližovaně a zároveň prochaotizovaně působí Close Together, projíněně pozdlouhávaná i čerchmantsky přehrávaná dokola dokolečka, a přitom hbitě vyprskávaná, až rozpumprlíkovaná. Ptákovsky rozcvrlikovaná, ba proštěbná je Owl Joins in with the Morning Birds, je to projitřovaná anabáze nejrůznějších trylků, souzvuků, pazvuků, zachlácholení i protitěrnění, prodivněná do zapůjčované, nikoli však vypůjčované zabřídavosti. Jo Jar, věnované Roscoe Mitchellovi, jsou utancovaně proveselené a jektavě ječivé s hrubozrnnou podrazností, rozcípaně rytmizující a melodicky, až chytlavě refrénované, přičemž Archer jejich prohrčené projančení klidně zopakuje v jiné, tentokrát zatumlané dimenzi. Battle Lines sice vniknou do děje s dohadovačnou rozvážlivostí (včetně vteřinového podtextu a následného procvakání), jenomže pak se rozmáchnou do třeštivé rozcapenosti a přidrzlé navnadivosti, vnikavé i únikové, svíravě navinulé. Se zlomkovou prohrnovaností se vynoří Point to Point, zapomaleně nabuzovaný, propulzovaně protichlý a kroksunkrokově pointilistický. Zato Dig Yourself je vemlouvavě zavídrholcovaný, vrtošivě promotávaný a z(a)drhovaný, kuplířsky nenechavý a symbioticky vychytávkový, promňoukaný se zurčivou durdivostí. Zavírkový Baribop uhrane uříceně nátřasnou a zveseleně bobtnavou posunčinou, což se děje sice nedlouho, zato však naplno až do rázné tečky.

Co dodat? Martina Archera sledujeme pravidelně v nejrůznějších situacích a jím seskupovaných kolektivech. Díky tomuto albu si můžeme naplno vychutnat všechny neobvyklosti jeho sólového kumštování, rozkrývaného a překrývaného skutečně zcela individuálně a skutečně zcela fantasticky. Je dobře, že se Archer k tomuto počinu v plné síle záslibnosti odhodlal. Protože Archer je Discus a Discus je Archer se vším všudy. Budu s napětím čekat na nové počiny tohoto labelu.

Das Rad: Das Rad
Beck Hunters: Has It Been Found?
Frostlake: Ice & Bone
Martin Archer: Another Fantastic Individual
Discus Music (www.discus-music.co.uk)