- Inzerce -

Daniel Wohl: Corps Exquis

Daniel Wohl: Corps Exquis

New Amsterdam Records (www.newamsterdamrecords.com)

 

Pod nálepku současné kompozice či „modern classical“ se dnes vejde spousta hudby, která má hodně blízko k ambientu či všelijak koketuje s popem. Posunuje se tím k jinému publiku a způsobu poslechu, zároveň jí ale hrozí nebezpečí nudy a klišovitosti. Pařížský rodák a newyorský rezident Daniel Wohl na své debutové nahrávce hledá cestu, kterak využít inspirace „příjemné hudby“ a zároveň  nesklouznout k banalitě easy listeningu. Devět skladeb na Corps Exquis je výběrem z celovečerního multimediálního představení, na němž se kromě autora (hlas a elektronika) podílel jeho vlastní ansámbl Transit, bicisté So Percussion a zpěváci Aaron Roche a Julia Holter, oba balancující na hraně popu a experimentů.

Hlavní charakteristikou Corps Exquis je vrstevnatost, zvuková barevnost a stírání hranice mezi akustickými a elektronickými zvuky. Slyšitelná láska k tonální harmonii, hezkým melodiím a místy až tanečním rytmům se potkává s potřebou nabourávání harmonie a jejího míchání s chaotickými či drsnými zvuky a atonalitou. Třeba Plus ou moins zní chvílemi jako x-tý odvar Philipa Glasse s nezastavitelnými klavírními rozklady akordů, nad nimi se ovšem valí docela jiné vlny: někdy skutečně zvuky vody, jindy cosi připomínající připojování modemu (zvuk dnes archaický skoro jako psací stroj), zuřivé skřípání violoncella. Limbs začínají klavírem umíněně opakujícím jeden akord, znělý témbr je elektronikou postupně modulován, jako by se o nástroj přetahovaly akustická Krása s digitální Ošklivostí. Takto funguje téměř každá skladba – prvky či vrstvy uklidňující, pravidelné, harmonické jsou konfrontovány s disonancemi, drsnostmi, prudkými přeryvy. Někdy obě složky jedou vedle sebe, jindy se střídají. Cantus je do dvou třetin kánonem, který zpomaluje téměř do úplného zastavení, aby se pak zlomil do kvílení melodických nástrojů a hektického rachotu perkusí. Kladem desky je, že Daniel Wohl má velkou zvukovou invenci, díky níž posluchači vydrží prozkoumávání jednotlivých vrstev na řadu opakovaných poslechů. Slabinou je fakt, že je tento přístup snad až příliš čitelný a jednotlivé skladby přesmíru sbližuje. Dvě kontrastní skladby čekají až na závěr: Fluctuations zní jako varhanní chorál, jen zvuku dominují tři melodiky (dětské foukací nástroje s klávesami), k nimž elektronika a další nástroje jen opatrně přizvukují. Na úplném konci pak Corpus, vlastně nejméně zajímavá část alba, která se nejvíce blíží ambientní kulise, v níž se v pomalé melodii dubluje violoncello a bezeslovný zpěv Julie Holter podložené reverbem zaobaleným klavírním doprovodem. Vzhledem k tomu, že taková skladba je na albu jen jedna, ani její snivá/unylá (nehodící se škrtněte) atmosféra nevadí.

Pokud hledáte kulisu k poklidnému snění, tady neuspějete. Pokud chcete snít trochu surreálně a neklidně, pak Daniel Wohl nabízí zdařilou zvukovou stopu.