Kde je ukrytý ředitel divadla
Kdo kdy viděl multimediální vystoupení Ryojiho Ikedy, tomu se jeho dílo nepochybně vrylo do paměti jako proud dat. Jako reakce na svět, kde všechno lze znázornit jako tok informací, číslic, písmen, znaků a kódů, které skrytě tvoří podstatu všeho, věcí i jejich pohybu a proměn. Dynamický rytmus Ikedových skladeb není pravidelný proto, že by měl ambici techno nebo house skladeb: je jako rozlehlá matematická struktura se svými pravidelnostmi, násobky, odchylkami a následky. Však také Ikeda říká, že sám sebe pokládá víc za matematika než za umělce.
V mikrozvucích, beatech, dunění a sykotu jeho hudby jsou slyšet nejvyšší i nejnižší slyšitelné frekvence – jako by tvůrce říkal: promiňte, ale nemohu stavět hranici násobkům jen proto, že nějaké lidské ucho vnímá určité frekvence jako hraniční nebo je dokonce musí přenechat k zaslechnutí ptákům či psům. Energie hudby na albech matrix, dataplex nebo test pattern je daleka pouhého studeného propočtu: v téhle ambivalenci je Ikedova magie. „Kdo slyšel mou hudbu,“ říká, „má pocit minimalismu. Ale když pak vidí můj audiovizuální koncert, říká, že jsem maximalista.“
* * *
Když se Ryoji Ikeda, ročník 1966, zjevil v Londýně v roce 1994, jeho hudbu ještě nikdo neznal. Ikeda tam sbíral materiál pro album Silence: esejisticky pojatou kompilaci, kde filmař Derek Jarman mluvil o tichu jako o zámlce, klavírista Paul Bley přesně umisťoval jednotlivé tóny do ticha, David Cunningham nechával doznívat vazby až na nulovou úroveň, japonští hráči tiše operovali s bambusovými varhánky šó a zněl cirkulující klid Cagovy skladby In The Landscape.
Během příštích let Ikeda vytvořil hudbu a obrazy, které oscilovaly mezi prázdnotou a plností, bílou na bílé, která se však mohla úzce pojit se zaplněným prostorem. Sympatie k tichu se projevily i odklonem od médií. Dlouho neposkytoval rozhovory ani komentáře k dílu, patrně neexistuje jediná jeho propagační fotografie.
Na rozdíl od jiných japonských umělců se Ikeda nebrání přiznat vztah k zenu („chápu je, zen je hluboký a nevyslovitelný právě jako hudba, zen je zen a dál se o něm nedá diskutovat“). Nějakého tvůrčího vyznání či interpretace se od něj nedočkáme. Ale když se ohlížíme zpět jeho životem, něco jako souvislosti či motivace se vynořuje.
Vyrůstal na venkově mezi Nagoyou a Kjótem, bez kontaktu s uměleckým prostředím. Je samouk a má rád tvůrce-samouky, třeba skladatele Toru Takemitsu. Neumí hrát na žádný nástroj, neumí zapsat partituru: také proto jsou jeho díla interdisciplinární. „Možná mám z toho podvědomý komplex.“
Studoval mikroekonomiku. „Vím všechno o marketingu, reklamě a podobném mediálním vlivu. Má to pro mě cenu jako pro umělce, díky tomu vím, v jakém systému a struktuře se pohybuji. Ale mám z toho užitek i jako producent: Dokážu si určit parametry publika.“
* * *
V Tokiu se stal producentem hudebního a filmového programu v galerii, klubu a baru Aoyama. „Během dvou let jsem uspořádal přes čtyři sta akcí, programoval, psal smlouvy s umělci, propagoval kapely, vydával alba, rozesílal pozvánky, promítal umělecké filmy, třeba Dereka Jarmana.“ O letech 1993–94 mluví jako o nejintenzivnějším období života. Brzy se zahltil a vyčerpal. Odřízl všechny komunikační kanály. „Potřeboval jsem klid a ticho. Udělal jsem si ho ve své tvorbě. Tak to je.“
Léta v Aoyamě se zúročila ještě na jeden způsob. Ikeda se tehdy potkal se scénickým souborem Dumb Type: v jejich politicko-abstraktních představeních, instalacích a publikacích se začala rozvíjet jeho hudba. Příležitostně s Ikedou spolupracovali, byli si blízcí. „Pak jednoho dne přišel fax: Čekáme na letišti v Lublani! Žádné vysvětlení, jen kód rezervované letenky. Sbalil jsem se, druhý den už jsem účinkoval v představení. Turné trvalo dvanáct let. Všechno se tím pro mě změnilo, poznal jsem svět mimo Japonsko a udělal klíčové zkušenosti.“ Dumb Type vystoupili v roce 2006 v pražské Arše (už ne tak technologicky radikálně jako v londýnském Barbicanu, kde pro hlasitost místní technici vyhlásili bojkot). Precizní styl, čistá scéna a LED svítilny prozradily, jak silně Ikedu společné roky ovlivnily. Dodnes se pokládá za duchovního člena skupiny. „Je to ambivalentní, jako v rodině. Občas je skutečně nesnáším jak vlastní bratry.“
* * *
Ikeda, chirurgicky přesný a uzavírající motivy, je na současné scéně výjimkou: snad všichni ostatní Japonci z jeho generace improvizují, v čele s Yoshihidem Otomem. „Mám rád Johna Zorna, Freda Frithe i jinou improvizaci; ale cítím, že to není má věc. Mám pro své instalace a koncerty dost přesný záměr a potřebuji mít nad věcmi úplnou kontrolu. Představuje nejkratší cestu k výsledku. Život je krátký a já toho chci stihnout co nejvíc. Taky jsem trochu líný.“
Mezi jeho příležitostnými spolupracovníky jsou architekt Toyo Ito, fotograf Hiroshi Sugimoto a elektronik Carsten Nicolai, ale jádro vytváří Ikeda sólově, ba osamoceně. V jeho škole života, Dumb Type, záměrně neexistoval vedoucí a ředitel. „Byl to koncept. Jako by byl ředitel divadla skrytý. Žili jsme v totální demokracii, takže herec mohl mít námitky proti hudbě a přicházet s návrhy pro choreografii nebo svícení. Pro vztahy je to velmi zdravé. Když jsme měli na scéně přesunout židli, diskutovali jsme o tom tři večery.“ Ikeda má dnes asistenta (pro animační technologie), tvoří a rozhoduje však sám.
* * *
Je smyslová slast z nižších sfér než umění? Zvuková čistota a intenzivní příval Ikedovy hudby (stejně jako jeho kolegů z labelů Raster Noton, Touch, dubstepu nebo třeba dua Haswell & Hecker) si přímo říká o vnímání na vlastní kůži, z první ruky, co nejblíž k prameni vzniku. „Potýkal jsem se s neodbytnou otázkou: co je to koncert? Normálně se lidi chodí na koncert ´podívat´. Ne poslouchat hudbu, ale podívat se, co se to tam děje. V tomhle směru jsem byl mimo – neumím tančit, nezpívám, neumím lidi pobavit, takže jsem úplně vážně řešil, co s tím. Vyřešil jsem to plátnem a obrazy.“
David Toop, jehož poutá Ikedovo dílo po léta, si všiml, čím je Ryoji Ikeda originální. Na svých „živých“ koncertech je nepřítomný: respektive sedí u mixu a počítačů, ale ne před publikem. Nechává je sledovat obraz a zvuk, sám kdesi stranou. Mimoděk tím vystihuje situaci, kdy konzumujeme z webu data izolovaná od lidí, opuštěná svými původci.
Kde je ukrytý ředitel divadla?
* * *
Dost zajímavou reflexi napsal (na server Brainwashed) vědec John Kealy. Při Ikedově živé performanci C4I sledoval na plátně zahlcení čísly z burzovních zpráv, prostříhávané s reportážními záběry současných válečných konfliktů. Ekonomická fakta tu patrně (přinejmenším zčásti) mají souvislost s ozbrojenou mocí, ale Ikeda prezentuje proud obrazů paralelně s mikrozvuky, v tak bleskových prostřizích, že detaily a fakta nemůžeme zaznamenat. Pro Kealyho to není alibistické, naopak to vnímá jako odraz čehosi zcela reálného: „Ve svých filmech Ikeda opakovaně ukazuje, jak mnoho toho jako společnost víme – ale taky jak nedostupné a nepoužitelné jsou tyto informace pro většinu lidí.“ Samotný název představení vychází z armádních „pěti pé“ pro zacházení s informacemi a vnitřní strukturou: Command, Control, Communications, Computers and Intelligence (příkazy – řízení – komunikace – počítače – tajné zpravodajské služby).
„Jakožto vědec trávím velkou část probdělého času nad grafy a tabulkami ve snaze vytáhnout z oněch čísel příběh. Poodstoupit na chvíli od dat a přepnout na estetičtější úhel pohledu, to je pro mě osvěžující změna.“ Pro Kealyho je zajímavé sledovat, jak ne-vědec jako Ikeda nahlíží na grafy a modely, co z nich vyvozuje. Takových pokusů není v umění málo, často jsou ale výsledky mělké a nicneříkající. Ikeda, který hledá těsné paralely, v nichž se estetika a technika doplňují, překračuje přesné znění svých dat, katapultuje se s nimi k fantastičnu – ale nakonec vlastně neopouští jejich ducha.
* * *
Film/koncert Datamatics [ver.1.0] se zdá být nejvýraznějším počinem japonského tvůrce za poslední léta. Obraz i zvuk jsou tentokrát kompletně vytvořené digitálně: přesto výsledek míří pryč od abstrakce a mikročástice (připomínající zase data) se skládají do čehosi skutečného. Z rychle „rolovaných“ číslic a znaků se zprvu usadí body, linie a roviny: pozvolna narůstají do krajinného obrazu, který sugeruje i hloubku. Je to třírozměrný model vesmíru i s hvězdami (v jedné části filmu se obraz zahltí jejich popiskami). Ikeda, podobně jako v performanci Matrix, „skenuje“ model ve všech rozměrech, tři osy rozeznívají různé zvuky podle toho, jakých objektů se dotýkají. Ve finále Datamatics se celý výsledek vrstevnatého procesu prohne a zakřiví – přechází do další dimenze. Najednou tady cítíme skvěle vyjádřené sepětí dvojího dobrodružství: vzrušení jak z dynamického vypointovaného pohybu, tak z velkých vědeckých teorií, které za ním stojí.
* * *
„Chtěli jsme Ryojimu vydat jedno album a on k nám přešel nadobro,“ říká mi do telefonu Carsten Nicolai, elektronik, multimediální výtvarník a šéf labelu Raster Noton. „To mě úplně šokovalo. Spolupracujeme s Ryojim už dlouho a zároveň jsme se hodně spřátelili, pomalu se snažíme dokončit druhé album našeho dua Cyclo. Spojuje nás náhled na hudbu a technologie. Sice nás zajímají fyzické vlastnosti zvuku a prostředí, ale oba radši pracujeme s digitálními prostředky, které by se mohly zdát hmatatelné skutečnosti vzdálenější. Čím to? V digitálu dosáhnete svého záměru s mnohem větší jistotou, přesněji, podrobněji. A to je pro nás oba podstatné.”
Předposlední Ikedovo album dataplex obsahovalo v příloze poznámku: některé přehrávače si nedokáží poradit s posledním trackem, příliš podrobná datová (bitová) struktura jednoho místa je pro ně nečitelná. (Extrém vznikl překlepem: Ikeda zadal místo obvyklé samplovací frekvence 44 100 herzů číslo 441 000: příkaz byl realizován, ke zmatku některých čteček.) I další album, nové test pattern (Raster Noton, 2008) se neobešlo bez poznámky: tentokrát na přelepce, kterou nemůžete ignorovat, chcete-li album vůbec otevřít. Upozornění zní: Toto CD obsahuje specifické zvukové vlny, impulsy a explozivní data, která vystavují reproduktory a sluchátka hraničnímu testu. Hlasitý poslech poslední skladby může poškodit vaše přístroje a ušní bubínky. Autorovi těchto řádek se poslechem naštěstí nic neporouchalo, dokonce měl pocit, že smýkání šumy nad pravidelnou strukturou probíhá v první polovině alba ještě divočeji.
Hudba, která „tam je“, ale nelze ji reprodukovat. Hudba, která nesmí být slyšena (dost nahlas). Autor, který je nepřítomný. Pozice matematicky propočtené skladby, které lidské ucho nezaznamená. To všechno jsou aspekty díla Ryojiho Ikedy, který má rád čísla v umění, od Bacha po Merzbowa. „Fenomén neviditelnosti zvuku, to je pěkné,“ říká. „Výsledná data vidíme na svých monitorech. Ale na abstraktní koncept, který za nimi stojí, si nikdy nesáhneme.“
https://www.raster-noton.net/, https://www.ryojiikeda.com/,
https://www.touchmusic.org.uk/