Přestože je Freak In již dvacátým Douglasovým albem, čekalo se na ně velmi netrpělivě. Předcházela je pověst, že Douglas představí zase něco nového. A opravdu se zdá, že recenzenty tolik vyhledávané srovnávání Douglase s Milesem Davisem začíná časem nabývat na přesnosti, přestože nám toho mnoho nenapoví ani o jednom z nich. Douglas, jak při poslechu záhy zjistíme, sice nezměnil styl své hry na trubku, ale začal kompozičně uvažovat způsobem, který v sobě organicky zahrnuje práci se samplovaným materiálem a neomezenými zvukovými možnostmi nahrávacího studia, především softwarovou modifikací zvuku jednotlivých nástrojů. Stejně jako Davis tedy ani Douglas nehodlá ustrnout v jedné vítězoslavné poloze. Chce být tam, kde se děje něco nového. A digitalizace zvuku, která může každou sekvenci tónů či ruchů rozložit, přeskupit, zasmyčkovat nebo libovolně přeladit, takovou novinkou nepochybně je. Problém je ale v tom, že nepřináší jen další (analogový) nástroj, ale požaduje po hudebnících vydat se trochu jiným směrem, než byli dosud zvyklí.
Douglasovy kroky tímto novým směrem nepochybně stojí za pozornost. Na albu však překvapí nejen způsob, jímž si Douglas zkouší nové kompoziční myšlení, ale také barevnost a vyváženost celkového soundu jeho ansámblu. Douglas na jedné straně občas ponechá elektronickým nástrojům až komickou syrovost, na druhé straně se nebojí vyvážit texturu rovným zvukem španělky (Romero Lubambo); jinde zase trhaným riffům Marca Ribota tvoří protiváhu velmi čitelný chod bicích (alternují za nimi Joey Baron a Michael Sarin), které opisují křivku od základní jazzové polohy přes rock k triphopu.
Styly a polohy desky se tedy prolínají stejně nepředvídatelně, jako klubka šnůr z fotografií v bookletu. Na druhé straně nelze přehlédnout, že některé kompoziční postupy jsou předvídatelné téměř dokonale – a tedy ani to, že Douglas se tak trochu přiblížil mainstreamovému uvažování. Proč? Jedno možné vysvětlení nabízí obsah bookletu. Stejně jako v minulosti vznikla i tato deska z reflexe rozmanitých inspirací, které Douglas čerpá nejen z hudby, ale i z knih, architektury, obrazů. A o tom, na jakém světonázoru Douglas dnes staví, nás zde opět explicitně zpravuje. Tentokrát má však seznam jeho inspirací výrazný politický náboj: figurují zde politická aktivistka Naomi Klein, uruguayský autor Eduardo Galeano a Světové sociální fórum v brazilském Porto Allegre (leden 2003). Jinak řečeno, Douglas si usmyslel natočit nejen hudebně objevnou, ale též politicky angažovanou desku – a taková deska nemůže chtít oslovit jen úzký kroužek poučených. Je samozřejmě diskutabilní, jestli může mít hudba beze slov obdobný účinek. Douglas nicméně žádné pochyby nepřipouští a jeho recept na nápravu světa je obdivuhodně jednoduchý: stačí pustit politickým vůdcům desku do sluchátek a čekat, až hudba změní jejich myšlení.
Pro směr zvaný třeba jazztronica představuje Freak In další příznivou zprávu: tam, kde by se jiný mohl snažit o jalové míšení dvou nesourodých prvků, Douglas přiznává elektronickým hudebním postupům jejich svébytnou logiku a často subtilně přizpůsobuje jazz jim – přestože je stále ještě mnohem blíž jazzu než -tronice. Několik zahraničních recenzentů hovoří o Douglasově „nejlepší desce“. Nechci propadnout iluzi, že jsem arbitr vkusu, a tak si podobná hodnocení odpustím. Jedno snad ale být řečeno může. Freak In nejen stvrzuje fakt, že Douglas je chodící definicí nadprůměrného jazzu, ale jasně ukazuje, proč jí téměř jistě bude i pro léta příští.