- Inzerce -

Dave Douglas, Louis Sclavis, Peggy Lee, Dylan van der Schyff: Bow River Falls

Douglas a Sclavis se na pódiích setkávají již od roku 1998, ale deska Bow River Falls je prvním záznamem jejich spolupráce. Příležitostí pro pořízení nahrávky se stal jazzový workshop v kanadském Banffu, kde si oba zahráli společně z vancouverským manželským párem, cellistkou Peggy Lee a bubeníkem/laptopářem Dylanem van der Schyffem. Spojení dvou z  nejvýraznějších současných jazzových dechařů nutně budí velké očekávání: jak se bude snoubit Douglasova disciplinovaná intimnost se sclavisovským extatickým třeštěním, vymknutím z kontroly do ticha ostatních nástrojů? Zvědavost zvyšuje i výběr nehvězdné doprovodné sekce. Tak tedy první překvapení: až na pár drobných výjimek je Sclavis nezvykle ukázněný; očekávaná dueta Douglase a Sclavise sahají od elegantního souzvuku k přidušenému kvíkání (Maputo). Druhé překvapení: rytmická sekce ani zdaleka neplní roli pouhé stafáže; zastoupení nástrojů je celkově vyvážené, dalo by se říci, že dechy si nárokují méně prostoru, než bychom čekali. Třetí překvapení: suverénní styl-nestyl nahrávky, v němž laptop funguje jako pojivo akustických nástrojů (pozornost zaslouží třeba hned titulní skladba, v níž van der Schyff rozvíjí motiv vodopádu). Bow River Falls má velmi otevřenou texturu, skladby jsou často jen volným rámcem pro delší plochy improvizace; i z  toho důvodu se vyplatí porovnávat některé skladby s jejich verzemi na jiných deskách obou frontmanů (doporučuji Sclavisovu Fete foraine, původně nahranou u ECM na soundtracku k němému filmu Dans la nuit Charlese Vanela). Hudba plyne nenásilně, místo skoro až nenápadně a bez jasně určených dominant. Jako voda, chce se dodat – příroda vůbec musela být při nahrávání silným inspiračním zdrojem, což je patrné už z  Douglasových poznámek v bookletu. Na druhou stranu, album nemá úplně jednotné ladění, což vyplývá už z toho, že skladatelsky jsou zastoupeni všichni čtyři hráči. Koncentrace a souhra všech hráčů je evidentní, a  přesto, že nahrávka vznikla bez velkého zkoušení za jediné odpoledne, téměř z ní není cítit dobře známá pachuť odbyté práce, často se zaklínající magickým slůvkem Improvizace. Jedním z klíčů k úspěchu nadprůměrného hráče je princip rekontextualizace. Výrazný styl hraní a  skladatelský rukopis může – je-li opakovaně realizován ve stejném ansámblu – časem začít nudit, a tak moudrý jazzman vyhledává co nejrozmanitější osobnosti, které jeho hudbě dodají nové kontexty a  zaženou hrozbu stereotypu. To platí o obou našich protagonistech. Jako kamínek do jejich stále se rozrůstající diskografické mozaiky nebude Bow River Falls dodaleka zářit, ale rozhodně nebude jen pouhou výplní.


Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.

Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.

Tvar, který dýchá

Kaleidoskopická hudba Matouše Hejla.

Zkouška sirén: Vášeň v drážkách

Film The History of Sound a romantický pohled na sběratelství lidových písní.