Douglas a Sclavis se na pódiích setkávají již od roku 1998, ale deska Bow River Falls je prvním záznamem jejich spolupráce. Příležitostí pro pořízení nahrávky se stal jazzový workshop v kanadském Banffu, kde si oba zahráli společně z vancouverským manželským párem, cellistkou Peggy Lee a bubeníkem/laptopářem Dylanem van der Schyffem. Spojení dvou z nejvýraznějších současných jazzových dechařů nutně budí velké očekávání: jak se bude snoubit Douglasova disciplinovaná intimnost se sclavisovským extatickým třeštěním, vymknutím z kontroly do ticha ostatních nástrojů? Zvědavost zvyšuje i výběr nehvězdné doprovodné sekce. Tak tedy první překvapení: až na pár drobných výjimek je Sclavis nezvykle ukázněný; očekávaná dueta Douglase a Sclavise sahají od elegantního souzvuku k přidušenému kvíkání (Maputo). Druhé překvapení: rytmická sekce ani zdaleka neplní roli pouhé stafáže; zastoupení nástrojů je celkově vyvážené, dalo by se říci, že dechy si nárokují méně prostoru, než bychom čekali. Třetí překvapení: suverénní styl-nestyl nahrávky, v němž laptop funguje jako pojivo akustických nástrojů (pozornost zaslouží třeba hned titulní skladba, v níž van der Schyff rozvíjí motiv vodopádu). Bow River Falls má velmi otevřenou texturu, skladby jsou často jen volným rámcem pro delší plochy improvizace; i z toho důvodu se vyplatí porovnávat některé skladby s jejich verzemi na jiných deskách obou frontmanů (doporučuji Sclavisovu Fete foraine, původně nahranou u ECM na soundtracku k němému filmu Dans la nuit Charlese Vanela). Hudba plyne nenásilně, místo skoro až nenápadně a bez jasně určených dominant. Jako voda, chce se dodat – příroda vůbec musela být při nahrávání silným inspiračním zdrojem, což je patrné už z Douglasových poznámek v bookletu. Na druhou stranu, album nemá úplně jednotné ladění, což vyplývá už z toho, že skladatelsky jsou zastoupeni všichni čtyři hráči. Koncentrace a souhra všech hráčů je evidentní, a přesto, že nahrávka vznikla bez velkého zkoušení za jediné odpoledne, téměř z ní není cítit dobře známá pachuť odbyté práce, často se zaklínající magickým slůvkem Improvizace. Jedním z klíčů k úspěchu nadprůměrného hráče je princip rekontextualizace. Výrazný styl hraní a skladatelský rukopis může – je-li opakovaně realizován ve stejném ansámblu – časem začít nudit, a tak moudrý jazzman vyhledává co nejrozmanitější osobnosti, které jeho hudbě dodají nové kontexty a zaženou hrozbu stereotypu. To platí o obou našich protagonistech. Jako kamínek do jejich stále se rozrůstající diskografické mozaiky nebude Bow River Falls dodaleka zářit, ale rozhodně nebude jen pouhou výplní.
Dave Douglas, Louis Sclavis, Peggy Lee, Dylan van der Schyff: Bow River Falls
O deskách (ne)zakázaných
Kniha Česká rocková alba. Zákazům navzdory 1969–1989 přes veškerou čtivost nezodpovídá základní otázky podzemního pohybu nahrávek a samotné definice „zakázaného“.
Zkouška sirén – Rytmy k jiným světům
Dva filmy s hudbou a smrtí v hlavní roli
Hermovo ucho – Chvála dlouhověkosti
Stoletý Marshall Allen vydává první desku pod svým jménem, o dva roky mladší Milan Grygar stále vystavuje nová díla, osmdesátiletý Anthony Braxton pracuje na šestatřicetidílné opeře.
Jiří Durman a Miroslav Posejpal: Nové a nové spirály
V kavárně s věrozvěsty české improvizace.
Ten, který se nevrátil
Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.
Pod povrchem cella a klavíru
Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.
Červen v Hudební 3
František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba. Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.
Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott
Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.
Arvo Pärt 90
Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.
Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori
Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.