Dennis Johnson: November
Irritable Hedgehog (irritablehedgehog.com)
V devatenáctém století byl klavír hlavním symbolem vysoké kultury a hlavním nástrojem umělecké hudby. Ve století následujícím, hlavně pak po druhé světové válce se právě kvůli symbolice na klavír nabalené řada umělců rozhodla vyřizovat si skrze něj účty s měšťáckou kulturou, klavír zapalovali, rozřezávali nebo aspoň preparovali a jeho ušlechtilý zvuk tak prznili. Na druhou stranu dokázal a dokáže i dnes klavír některé inspirovat ke skladbám impozantních parametrů: Inner Cities Alvina Currana či The Well Tuned Piano La Monte Younga budiž toho důkazem. A právě skrze Younga a jeho šestihodinový monstrkus vedla cesta k objevení půl století zapomenutého díla podobně olbřímích proporcí.
Dennis Johnson se s La Monte Youngem seznámil v roce 1957 v Kalifornii během studia na univerzitě a oba sdíleli zájem o nekonvenční hudbu, pod což spadal strohý předválečný serialismus Antona Weberna i aktuálnější výboje Karlheinze Stockhausen a Johna Cage. Kolem poloviny 60. let Johnson zanechal hudby a pustil se do studia matematiky, což ho přivedlo až ke spolupráci na vesmírných programech NASA a odvedlo od hudby. Skrze Younga se však k muzikologovi Kyleu Gannovi dostala kazeta nadepsaná November, 1959. Ta odstartovala pátrání, na jehož konci jsou čtyři CD, pět hodin tiché repetitivní hudby ve volném tempu s dlouhými pauzami, v podání klavíristy R. Andrewa Leeho. Johnsonova skladba je kombinací komponovaných melodických modelů a instrukcí k jejich kombinování a improvizačnímu rozvíjení. Jak přesně se zrodila, je těžké zjistit, protože autor, narozený v roce 1938, žije v dobrovolné izolaci od komunikačních vymožeností dneška a při rozhovorech s Gannem si údajně na mnoho věcí již nepamatoval. Skladba tedy pravděpodobně začala vznikat v roce 1959, ale některé části byly dopsány mnohem později, ve snaze zpětně zachytit a dopracovat vlastní improvizace. Zaznamenaná podoba vděčí za svůj definitivní tvar kromě skladatele také interpretovi a Gannovi coby autorovi rekonstrukce.
La Monte Young tvrdí, že právě November pro něj byl impulsem k práci na The Well Tuned Piano a jistých podobností si nelze nevšimnout, ať již pokud jde o časové rozměry nebo o kombinaci předpřipravených modelů a improvizace na jejich základě. Ve srovnání s Youngem je ale Johnsonova hudba mnohem evropštější, ač zájem o východní kultury za studií sdíleli. Young si pro svůj klavír vytvořil vlastní způsob ladění, díky němuž se nástroj stává zdrojem nečekaných zvukových barev, a v průběhu hry se také posouvá od ticha k exstatickému bouření na celém rozsahu klaviatury. Dennis Johnson si naproti tomu vystačí s temperovaným, tedy pro evropské uši obvyklým laděním a po celou dobu zůstává víceméně na jedné, a to tiché hladině dynamiky. Hudba je to tonální a postupuje vpřed pozvolným rozvíjením drobných melodických motivů při jejich opakování. Po pár repeticích se tak výchozí motivek rozroste o jeden či dva tóny, pak se jiné tóny uberou a hudba se tak nenápadně proměňuje. Podobně ve druhé půlce 60. let pracovali Philp Glass a Steve Reich, pokud je předpokládaná datace pravdivá, Johnson je o pořádný kus předešel.
Pro tento druh hudby je trochu problém najít správný modus poslechu. Není snadné vydržet soustředěně poslouchat pět hodin volně plynoucí, dramatičnosti prostý proud, pokud si ale nahrávku pustíte jako zvukovou kulisu, velice pravděpodobně se vám vnutí do hlavy a ovlivní vaše vnímání času i toho, co se děje kolem vás. Ať už je to s daty vzniku jakkoliv, ať už bychom měli přepisovat dějiny hudebního minimalismu, nebo ne, je to mimořádně silná a hypnotická skladba pracující s prostými prostředky.
P.S. V dopise ze studentských let, který La Monte Young zařadil do své knihy An Anthology (1963) Dennis Johnson píše: „ART IS A FART (and vice versa of course).“
K poslechu je album například rovnou zde.
