Der Blutharsch and the infinite church of the leading hand: wish I weren´t here

  
129

Nová porce krautrocku a psychedelie od oceňované rakouské kapely je opět pozoruhodná, opět trochu jinak.

Rakouské psychedelické skupině Der Blutharsch and the infinite church of the leading hand se dostává v poslední době oprávněných superlativů, a to jak s ohledem na hudební kvalitu či sugestivní atmosféru jejího koncertního projevu, ale i na proces, kterým přešla z čistokrevného martial industrialu na zhoubičkovaný krautrock. Ať již hráli cokoliv, nevybavuji si, že by někdy přišli s vysloveně slabým dílem. Respekt k nim se pak ještě zvyšuje, když si uvědomíme, jak je kapela plodná, prakticky každé dva roky vydá nové album a během té doby obvykle ještě stihne vypustit i nějaký ten neřadový počin či spolupráci. Novinka s názvem wish I weren´t here, tedy celkem nepokrytě odkazující na Pink Floyd, pak vyšla letos v březnu.

Der Blutharsch and the infinite church of the leading hand (mimo jiné, správná zkratka je DBaTICOTLH, nikoli pouze „Der Blutharsch,“ protože tento název z minulosti již kapela nepoužívá), to je především skladatelská ruka Albina Julia Martinka, charakteristický vokál Marthynny (jež rovněž hraje v kapele na synťáky) a kytary Baina Wolfkinda (jehož sólová dark wave alba se rovněž vyplatí sledovat) a Jörga Buchmüllera. Výsledkem je halucinogenní jízda napěchovaná nápady. Některé motivy se nesou na klasickém krautrockovém feelingu, jindy kapela vsadí na retro psychedelický rock s charakteristickou souhrou sólové kytary a kláves/varhan, rytmika se liší v závislosti na jednotlivém nápadu, často místo bicích dostaneme jen perkuse, podobně elektronické synťákové podmazy nabírají intenzity výrazné, nebo mizí úplně. Za vůbec nejlepší bych u nich považoval tu dovednost, že kapela dokáže s citem pro art rock občas i správně zmizet z „písničkového“ prostředí a přijít i s minimalistickými a náladotvornými pásmy. V tomto ohledu byla skvělá především předchozí deska DBaTICOTLH What makes you pray, její předchůdkyně Sucht & Ordnung zase přinesla převážně nástrojový a neskutečně chytlavý rokenrol. Za nejlepší „písničkové“ album kapely bych pak považoval The Cosmic Trigger z roku 2013, po jehož doposlouchání zapomenete, že někdy existovalo nějaké Povodí Ohře.

A projevu založeném na klasičtější rockové písni se kapela drží i na wish I weren´t here, ovšem, a to cítím potřebu vyjádřit hned na začátku, notně postrádá tu magickou souhru z The Cosmic Trigger. Novince se sice dostalo vlastního zvukového a náladového charismatu, to je samo o sobě pro album DBaTICOTLH de facto povinnost, nicméně po značnou dobu mi z toho lezla jakási plíživá pachuť. Častými poslechy se sice výrazně odbourala a musím říci, že si mě album dokázalo nakonec získat, ale ten pocit nezmizel úplně. Dlouho jsem dumal nad tím, co se mi na tom nepozdává, a došel jsem k verdiktu, že mixing. Výsledná zvuková podoba nahrávky sice na jednu stranu dodala desce zase trochu jinou auru, ale neobešlo se to bez negativních vedlejších účinků, abychom se drželi pilulkově/drogového étosu.

Nejvýrazněji je to podle mě slyšet na vokálu, jenž je přílišně vytažen nad nástrojovou stopu. Tím pádem trpí bicí (to je fakt jako z garáže), občas i ona magická sólová kytara, charakteristické zdrogované sonické detaily pak lovíte z písní neúměrně dlouho. Marthynna v písních na albu zpívá často, a přitom ne úplně v momentech, které by jejímu, ve své podstatě ne zas tak působivému vokálu, zcela seděly (například ve skladbě make me see the light). Třeba taková just because I can má chytlavý synťákový nástup, působivá ruchová pásma a orientální nádech jak od George Harrisona, ovšem přijde mi, že na ni projev Marthynny, konkrétně někde v poloze mezi temnou recitací a zpěvem, prostě nestačí. Kdyby se ten vokál utopil ve zvukové stopě, myslím, že by se tento nedostatek ani neprojevil.

Ovšem na desce se najde nemálo momentů, kde vše funguje bez chybičky, to je zase třeba dodat. Za nejpovedenější bych označil závěrečnou o lord, hned po ní úvodní evil, která člověka neskutečně namlsá, hned by si dal kyselý cukr. Vynikajících jednotlivých partů jako například podprahové škvrdlání u he is here či pohlcující rytmika u jinak zaprášené riffovačky forgotten také není málo. I přesto však musím, a to tedy především kvůli té pachuti způsobené výslednou mixáží, označit wish I weren´t here za lehké škobrtnutí v jinak strhující jízdě Der Blutharsch and the infinite church of the leading hand. Ovšem obyčejný smrtelník, který dotek „leading hand“ dosud ještě plně neprocítil, si této lehké vady na kráse nejspíš ani nevšimne a užije si podnětný, hluboký a zároveň chytlavý poslech.

Der Blutharsch and the infinite church of the leading hand: wish I weren´t here
https://derblutharsch.bandcamp.com/