DG 307 v Londýně. Český marketingový zázrak

  

Export kulturního bohatství je běžným marketingovým nástrojem mnoha zemí. Při troše štěstí tak může podat zprávu o nadání a schopnostech elity svého národa. Jedním z vyslanců české kultury se nedávno stala i skupina DG 307 a odehrála v Londýně koncert v rámci festivalu Made in Prague. Byl jsem při tom.

Řečeno business slovníkem – zakladatel a hlavní akcionář Pavel Zajíček, Tomáš Vtípil (CEO), PR manažer Ivan Bierhanzl a drobní akcionáři Tomáš Schilla, Petr Fučík a já – jsme odjeli ukázat Anglii náš produkt. Pojďme se podívat, jak to vypadalo v praxi.

 

Den první

9.00: Na letišti se objevují první členové skupiny. Vzájemně se zdravíme a s křečovitým smíchem vzpomínáme, které, naprosto nezbytné části vybavení, jsme zapomněli přibalit. Vzájemně se ujišťujeme, že to půjde i bez nich.

9.00–9.30: Káva. Cigareta. Káva. Sendvič. Cigareta. Káva. PR manažer kontroluje, zda funguje letištní wifina. Nadlouho poslední funkční wifina.

10.00: Pracovník letištní kontroly se mě ptá, zda mám náhradní struny. Potěšen jeho starostlivostí o zdárný průběh koncertu odpovídám sebevědomě, že mám. Zasmuší se a říká, že to je fakt problém, ale že to zkusí nějak domluvit. Když pak na rentgenu vidí krk od kytary přišroubovaný ke kanystru od benzínu, dostává záchvat smíchu. A já pomalu přivykám představě tlustého éčka jako vražedného nástroje. 

11.00: Odlétáme a světácky přehlížíme, že se ta velká roura s křídly odlepuje od země. Václav Havel se usmívá odněkud z nebe, nebo kde to vlastně dlí, v předtuše dalšího absurdního dramatu.

12.05: Na londýnském Heathrow se nás ujímá sympatická stážistka Jitka a navrhuje, že si čekání na taxíka zpříjemníme natočením zdravice v letištní hale. Kdosi z kapely škodolibě poznamená, že bychom mohli zazpívat kousek písně „Nářek dosud nenarozených dětí“. Až před kamerou zjišťujeme, že zdaleka ne všichni jdou do této akce se stejným nadšením. Bizarní performance je umocněna bouřlivým aplausem japonských turistů, domnívajících se, že se jedná o nějaké speciální uvítání přichystané pro ně. Karaoke potenciál skupiny DG 307 by ovšem neměl zůstat bez povšimnutí a pořadatelé zábavy „pro lidi“ si mohou stáhnout texty třeba zde: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/dg-307-44159

14.30: Přijíždíme do hotelu Royal National. Je to obrovská budova, s chodbami dlouhými stovky metrů a asi tisícovkou pokojů. Všem je nám hned jasné, že se PZ ztratí.

16.00: Rozchod a volná zábava. Někteří z nás ten večer poznají, co to znamená, když se v China Town řekne „dumpling“, jiní utratí desítky liber za koncert znovuobnovené kapely Henry Cow v Barbicanu, aby zjistili, co vědět nechtěli. Sám jsem se večer věnoval pozorování života skrze sklo pivních půllitrů. Londýňané se od našinců liší na první pohled. Žádného z nich neuvidíte v outdoorové bundě. Ani když jede na kole, na bruslích nebo běží v dešti.

22.30: Kupuji si Feťáka od Buroughse v domnění, že mi těch několik stran před spaním vylepší konverzační schopnosti pro příštích pár hodin. To se sice nestane, ale dostávám chuť si něco šlehnout.

 

Den druhý

9.45: Nezkušenější z nás si znechuceně sypou ovesné vločky do misky, vystrašeni sumou „5 £“ na stolku s „English breakfast”. Zjištění, že všechny ty fazole, párky, slaninu a vejce máme v ceně, je dobrým začátkem nového dne. Odhazujeme misky s cereáliemi a odhodlaně se vrháme vstříc hoře sacharidů, bílkovin a tuků. Někteří poctivci se ovšem nevzdávají ani misky vloček.

10.45: Vyprávěním o nonkonformní čtvrti plné drog a excentriků nalákám část výpravy k cestě do Camden Town. Ukazuje se, že od doby mojí poslední návštěvy už v Camdenu nic výstředního nenajdeme. Obrovské tržiště je plné hovadin a jediné, co stojí za řeč, je nádvoří s etnickou potravou a akvárka s rybičkami, které vám na požádání okusují nohy. K bronzové soše Amy Winehouse se neodvažuji přiblížit.

15.30: PZ se během dopoledne třikrát ztratil a opět našel. Odjíždíme na zvukovou zkoušku do klubu Jazzlive at The Crypt v jižním Londýně. Klub je opravdu součástí anglikánského kostela a mají společný vchod. Lehce se tak může stát, že se návštěvník ocitne na jiné akci, než očekával. To je sympatické. Na místě nás vítá nedůvěřivý provozní a sympatický zvukař, který vypadá, že své zkušenosti nasbíral spíše zvučením mší o patro výš. PR manažer nás informuje, že vyběhl s nějakou slovenskou novinářkou, která chtěla udělat s PZ rozhovor a nechtěla za něj zaplatit. Její škoda.

18.00: Pořadatelé z Českého centra si nedají říct a trvají na rozhovoru s PZ a několika dalšími členy kapely. Výsledek se dost podobá oné uvítací zdravici na letišti. Hned první otázka, „Co pro vás znamená svoboda?”, se ukazuje být nepřekročitelnou a stává se záminkou k ukončení rozhovoru.

19.00–21.00: Několik piv a obří porce fish and chips, kterou dokázal celou sníst pouze Tomáš Vtípil. Řízení společnosti je v dobrých rukou.

22.00: Klub je nacpaný k prasknutí a dostává se k nám zpráva, že se dovnitř nedostalo ještě několik desítek lidí. Tváříme se, že je to běžné, a vybíháme na pódium. Koncert naštěstí dopadl dobře pro nás i posluchače. Někteří nás dokonce podezírají z toho, že to bylo nazkoušené, jiní nám kupují pivo a panáky a ptají se, kdy přijedeme příště. Rozhovory dáváme již jen výhradně v angličtině nebo si to alespoň myslíme. Anglický kytarista, který mi tu zapůjčil kombo, bude asi místní levičák a rebel, o hudbě mluvil asi minutu a hned přeskočil k vášnivé obhajobě Jonathana Swifta a jeho eseje A Modest Proposal for Preventing the Children of Poor People From Being a Burden to Their Parents or Country, and for Making Them Beneficial to the Public. Pak už jsem zachytil jen slova jako korporace, globální kapitalismus a utlačovaní.

 

Den třetí

1.30–2.30: Zmateně bloudíme spolu s Tomášem Vtípilem okolím hotelu a snažíme se sehnat pivo. Policejní hodinu tu zřejmě respektují a nedají nám nikde nic. Zmoklí a neukojení jdeme spát.

9.30: Fazole. Párek. Slanina. Vejce. Vejce jinak. Slanina. Teplý toast. Fazole a zase fazole. Kdyby se letadlo dostalo nahoře do potíží, bez problémů může pokračovat jako horkovzdušný balon.

11.45: Vytrvale prší a my opouštíme Albion. Nadšení a plní zážitků. Fakt plní.