- Inzerce -

DIY kultury – Fight Your Own War: Power Electronics and Noise Culture

Již v roce 2016 poprvé vyšla souborná publikace Fight Your Own War anglického vydavatelství Headpress s ambicí být vlastně první anglickojazyčnou a světově dostupnou knihou s autory z více koutů světa, která zevrubněji popíše fenomén power electronics v kontextu „kultury noisu“. V záběru kolektivu třiadvaceti autorů a autorek jsou lokální scény a komunity, jejich vznik a dědictví, vybrané nahrávky považované za zásadní a konečně významy extrémní ikonografie, ale také mnohdy stejně extrémních živých vystoupení. Při poměrně omezených editorských zásazích se na nás od samého počátku vyhrne přehršel názorů, myšlenek a přístupů, jež jsou dohromady těžko podchytitelné v jediné recenzi. To na jednu stranu de facto odpovídá filosofii zkoumaných scén a stylů, na druhou však i lehce zpochybňuje hodnotu celku. Nabízí se otázka, komu je kniha vlastně určena a v jakém kontextu ji můžeme ocenit.

Výjimečně a možná i nepatřičně začnu palčivými problémy celého počinu. Uznávám, že to může vézt k ještě negativnějšímu vnímání knihy, na druhou stranu ale doufám, že to usnadní pochopení celé kritiky a opravdu zainteresované osoby od dalšího čtení neodradí. První zádrhel je již v tom, že kniha sice dává najevo ambice přinést opravdu první ucelené pojednání o power electronics (PE), což si zaslouží ocenění, protože výraznější povědomí o této specifické scéně skutečně nezaznamenávám, vzápětí ovšem neslíbí v podstatě žádný závěr. Dle editorky Jennifer Wallis (historička psychiatrie, PE projekt Hate-Male) se kolektiv nezaměřuje na faktografii, ani mu nejde o zachycení celistvosti zkoumaných kultur a celou knihu máme brát pouze jako „momentku.“ Pro někoho může být už i toto znakem devalvace, pro mě osobně by tomu tak nemuselo být, poskytla-li by kniha ovšem alespoň do jisté míry celistvý rámec a dodala dostatek podnětů k přemýšlení na základě hodnověrných východisek, třebaže předem neslíbených. Jenže…

Natvrdo řečeno, knížka je ubíjející. Je sice možné, že tento přístup má vsugerovat stav po poslechu nějaké ničivé power electronoics nahrávky či po absolvování hodiny neměnné harsh noise wall, kdy je člověk příjemce šokován, zmlácen a jde někam do kouta si s těžkou hlavou srovnat svoje otřesené hodnoty a myšlenky, ale ani v tomto smyslu moc případných pozitiv nenalézám. Chaotičnost v noisu je obvykle super, knize o noisu ale může docela nepříjemně uškodit. Dostaneme sice načrtnuté okruhy „scény“, „zážitky a performance“ a „význam“, tyto motivy se ale přetřásají téměř v každém příspěvku.

Jednotlivé příspěvky se vzájemně liší v přístupech, stylech, obsažnosti i v ambicích sdělení, navíc některé ani zcela neudrží stabilní jazykovou formu (a mnohdy se s textem díky neformálnímu jazyku dost natrápíte). Narazíme zde na texty v podstatě akademické, stejně jako na „pouhá“ vyprávění vlastního příběhu, mnohdy sice s vhodnou generalizací a kontextem, jindy však pouze v podobě letmých úvah. Navíc jsou mezi texty rozesety dlouhé recenze na údajně zásadní díla powerelectronics a noise, leckdy v kontextu s příspěvkem, na nějž navazují, jindy jsou naopak jejich autoři hnáni snahou poukázat na netradiční a osobité počiny.

Pokud výše uvedené stačí ke konstatování, že kniha jako celek nefunguje, zaměřme se na jednotlivé příspěvky a nalezněme ty, díky nimž vedení vlastní války neskončí stylem sedláků u Chlumce. Text od Philipa Taylora The Genesis of Power Electronics in the UK v podstatě vhodně supluje chybějící úvod. Od futurismu a „monstra“ Whitehouse se dostane k efektu šoku a dynamiky estetické agrese a provokace raných britských těles jako Grey Wolves, Con-Dom či Ramleh, jež se stala nesmrtelnou klasikou žánru. V tomto ohledu přebírají štafetu svými příběhy / manifesty především Ulex Xane a Sonia Dietrich. Xane se proslavil především PE projektem Streicher a v textu vysvětluje pohnutky a pozadí této extrémní akce, známé též jako OiNoise. Padnou názory na jednu stranu naostro a bez schovávaček, na druhou stranu ovšem i promyšleně a navýsost nečernobíle. Podobně na to jde i Sonia Dietrich (projekt BRUT), jež nastoluje ostrou polemiku na téma falocentrismu a sexismu v rámci PE scény. Na té bychom ženskou ikonu hledali skutečně těžko, navíc celé prostředí PE a možný přístup k němu se zdá býti ženám dosti omezen, a to dokonce i ve srovnání s punkem či metalem.

Z další příspěvků si jistě zaslouží vyzdvihnout Jacques Attali (Noise: The Political Economy of Music), zabývající se jednak hlukem jako procesem využití síly, následně pak scénou Japanoisu a její aplikací tohoto jevu v praxi. Třebaže nejsem zcela přesvědčen o funkčnosti tohoto analytického přístupu, článek rozhodně patří mezi ty nejpodnětnější v knize.

Jennifer Wallis, jakkoli selhává coby editorka, přináší zajímavou psychosociální sondu o PE kontroverzích (tzv. The Black Visual Economy) a ikonografické obsesi mučením. Kvitovat musím i pojednání o fanzinech od Richarda Stevensona (jinak autora mnoha recenzí v knize), který mi poskytuje základní představu o této produkci, je ale čertužel dosti krátké.

images.jpg

Ostatní texty o historii jednotlivých scén už tak pozitivně nevyznívají, v obou případech mi v nich chybí významná a navýsost kontroverzní ikona – u Finska Xenophobic Ejaculation a u USA Boyd Rice / NON či Slave State. Dále například příspěvek Listening to the Void: Harsh Noise Wall od Cliva Henryho sice popisuje důležitou odnož hlukové scény, ale je z něj cítit chvílemi až křečovitá snaha dokázat, že i tento často ostrakizovaný směr je stejně umělecky hodnotný, jako čitelnější PE. Pojednání o Genocide Organ (Questionable Intent) opět od Richarda Stevensona mě pak už téměř zklamalo, jednak na takto významné téma vychází jen pár stránek, ale vyčteme z něj jen shrnutí toho, jak toto uskupení vystupuje navenek, a dostaneme pouze klišovitá (na PE scénu) doporučení, jak tento fenomén číst. Zrovna tady bych uvítal více příkladů z historie.

Bindweed a Kevin Matthew Jones sice přinášejí vlastní perspektivy vnímání noisu či jeho (re)prezentace, jejich texty jsou ale přinejlepším (orálně) historickým zdrojem, ne však dle mého soudu plnohodnotným příspěvkem. Část knihy o noisových vystoupeních v rámci scény nemusí vyznívat pro každého zcela marně, ovšem úplně se mi nelíbí zvolený přístup, kdy vybrané „známější“ osobnosti popisují a vyzdvihují, jak má vypadat pravá PE. Daleko více by mě zajímaly názory z jiných subkultur či od nějakého otevřeného ne-insidera. Konečně korgužel i ikona Mike Dando (Con-Dom), na jejíž pohled jsem se těšil, mi v předmluvě přišla nevýrazná, všeobecná a i lehce mlživá.

Nemohu říci, že bych z knihy nezískal žádné zajímavé podněty. Naopak, vyčetl jsem mraky umělců, o nichž jsem dosud neměl ani tušení, nápadně nedořešených otázek jsem ale také nalezl dost, a přitom bych (doufám, že nejen já) čekal, že na ně v takto ambiciózní knize dojde. Co kupříkladu „punkovější“ noise core, ten už k „noise culture“ nepatří? Z knihy mám pocit, že vlastně ne.

A i když dosud nezmíněný text od d foist (The Horror! The Horror! Leeds Termite Club and British Noise History) popisuje historii fungování klubu Termite a jeho zápas na poli noise culture, nevyčetl jsem z něj příliš o širším fungování (lokální) scény, případně o jejích zásadách. To například punkeři jsou v tomto ohledu o dost sdílnější.

Dále by mě zajímal i význam DIY u power electronics. Tuto etiku někteří autoři akcentují, ovšem u jiných mezi řádky cítíte, že oni sami i jimi popisovaní umělci tento přístup spíše nectí. Vyčetl jsem i náznaky, že power electronics je svým způsobem elitnější a uzavřenější, noise ovšem znamená ono klasické „anyone can do it“, možnost tvorby pro kohokoliv. K podobnému vyjasnění mohl pomoci i poměrně kritický text od Spencera Gradyho (The Servitudes of Slapstick), ten je ovšem podán alespoň pro mě těžko přístupným způsobem s přehršlí nedostatečně (dle mého) vysvětlených nejen popkulturních odkazů a jazykových hříček pro nerodilého mluvčího stěží srozumitelných. Především mi není úplně jasné, na základě čeho všeho Grady generalizuje chování na scéně. Konečně i co se týče krajní pravice a artikulace jejích významů či přímo osobní participace jejích příznivců (viz výše), kniha přináší víc zmatků než odpovědí.

Kdyby byla Fight Your Own War fanzin či jejich série, smekám. Deklaruje-li se ale určitá ambice a za knihu si vydavatel říká o určitou cenu, je výše uvedená kritika, myslím, na místě. Měl-li bych celek hodnotit poměrem kvality jednotlivých příspěvků, nevyjde z toho kniha asi až tak černě, vlastně se jí ale nedaří na ani jednom z mnou očekávaných polí – není to šokující facka, ani zevrubná a hluboká práce, a neuspěje ani jako kronika či zdroj zajímavých faktů a nahrávek. Buď by to chtělo ještě širší kolektiv tvůrců, více přístupů (třeba latinskoamerický svět je zde velmi málo zastoupen) a větší mozaiku nahrávek, nebo opravdu propracovanou knihu od menšího kolektivu důsledněji angažovaných autorů. Tady si prostě většinou jen každý vedl svojí válku, někde jako šachy, jinde jako přestřelku, kde se pálí do všeho, co se jen pohne, ovšem celkově se toho mohlo pro čtenáře vybojovat daleko více. Škoda, třeba příště.

 

Jennifer Wallis, ed. Fight Your Own War. Londýn: Headpress, 2016.