Kolektivní monografie The Aesthetic Of Our Anger; Anarcho-Punk, Politics and Music je aktuální počin nové generace subkulturních studií z britského prostředí, respektive badatelů přímo zaměřených na punk a jím propagovanou politiku DIY, přičemž mnozí z nich na punku vyrostli či jsou v rámci něj dodnes aktivní jako hudebníci či žurnalisté. Snahu přinést trochu DIY či jiných netradičních přístupů i do společenských věd naznačuje mimo jiné příspěvek od The Free Association, badatelského experimentu v kolektivním psaní. Kniha se zaměřuje výhradně na britský anarcho-punk v období 70. a 80. let s důrazem na průlomovou kapelu Crass, přičemž se snaží prokázat význam této sub/kontrakultury v protestech proti „ose Thatcher-Reagan“ a zhodnotit její dědictví pro soudobé DIY (anarchistické) skupiny.
O širším společenském významu britského anarcho-punku se v dnešní době de facto nepochybuje. Nejde jen o propagaci alternativních životních stylů, jimiž se tato scéna pyšní i dnes, tehdejší punkeři byli výraznou součástí protestní vlny proti krokům premiérky Margaret Thatcher, přičemž se jejich požadavky a zájmy lišily od požadavků a zájmů odborů. Mnohdy punkeři prokázali dalekosáhlejší vize. Tuto formu protestu na základě životního stylu a obohacenou o DIY punkovou estetiku a etiku dlouhodobě problematizuje George McKay v předmluvě této knihy ovšem přiznává anarcho-punku důležitý úspěch v založení poměrně širokého a sofistikovaného undergroundové hnutí. To vše se navíc zdařilo mimo obzor mainstreamových médií a oficiálních distribučních kanálů. Jednotliví badatelé dále zkoumají vznik a prvotní prostředí anarcho-punku, jeho vývoj a dědictví, mezi stěžejní okruhy dále patří právě ono pojetí anarchismu či jeho přívlastků (jako anarcho-pacifismus v případě Crass) či otázka účasti punkerů na protestech. Crass, kteří mimo jiné prodali okolo dvou milionů nosičů, jsou pak citováni ve většině příspěvků a na závěr je v knize otištěný rozhovor se zpěvákem kapely Stevem Ignorantem.
První příspěvek s názvem A Blue Tomato And A Packet Of Gauloises, jehož autorem je David Solomons, se zabývá počátkem Crass pohledem Pennyho Rimbauda. Ten viděl v anarcho-punku dědictví hippies a také uměleckou avantgardu, přičemž na těchto principech zakládal autonomní centrum Dial House. Crass se i díky svému symbolickému logu stali do značné míry ikonou a elitou scény, ovšem, jak uzavírá Solomons, své myšlenky nikdy nezaprodali a raději se v roce 1984 rozpustili, než aby skončili jako senilní elitáři či rockové hvězdy. Nutno každopádně dodat, že úvodní příspěvek mě příliš nezaujal, především díky přílišné popisnosti hraničící až s psaním, které se v akademickém prostředí odsuzuje jako styl hagiografie.
Významu zobrazování anarchie v punku se věnuje Russ Bestley v kapitole Big A Little A, přičemž postupuje od „zaprodané anarchie“ Sex Pistols a jejich manažera Malcolma McLarena (hesla jako „Only anarchists are pretty“ apod.) k anarcho-punku, který artikuloval anarchismus na rovinně ikonografické, diskurzivní i praktické. Pistolím se sice musí přiznat, že to byli právě oni, kdo zavedli anarchii do punku a subkultur celkově, ovšem tato anarchie působila pouze ve smyslu šoku, nikoli významu. Grafické áčko na obalech punkových desek tak v podstatě skončilo jako klišé a prázdný symbol, který si může připnout i kapela v ostrém rozporu s anarchismem (jako domácí příklad mě napadá Zóna A a její frontman Peter “Koňýk” Schredl). Áčko tak skončilo jako znak rebelie a se skutečným anarchistickým obsahem se již de facto nedá spojovat, uzavírá Bestley.
Vztahy anarcho-punkerů a dalších na prvních pohled příbuzných scén, především méně politických street punkerů a částečně i skinheadů, v příspěvku „Rival Tribal Rebel Revel“ zkoumá Ana Raposo. Analyzuje mimo jiné tehdejší specifické obaly desek, na nichž se obvykle prezentovala politická poselství ikonografickými motivy, ale třeba i komiksy. Z jejích výzkumů vyplývá, že pro mnohé punkery se stala ideologizace subkultury ze strany anarcho scény problematickou, případně byla považována za pózu. Někteří punkeři tak začali rebelovat proti vlastní scéně třebaže k ní ve skutečnosti stále patřili. Raposo v této souvislosti zmiňuje The Apostles, kteří zaprovokovali i s krajně pravicovou ikonografií tehdejších white power skinheads. Ve schopnosti nadhledu a provokace proti vlastnímu prostředí se má rodit pravá punková autenticita.
Subkulturní autenticitou se zabývá i Helen Reddington, jinak ve svém okruhu poměrně známá punková hudebnice. V textu The Political Pioneers of Punk zohledňuje i otázku genderu a úlohy Crass při artikulaci ženské problematiky. Osobností, pomocí níž se k tematice přistupuje, je tentokrát Vi Subversa, frontwoman kapely Poison Girls, jež společně s Rubella Ballet tvořily jakousi protiváhu maskulinnímu elementu v punku, ale ostatně i v tehdejších politických protestech. I robustní matka jako Vi je uznávanou punkerkou, třebaže v rámci subkultury hegemonní diskurz štíhlého a excentrického zpěváka či pohledné zpěvačky přetrvává. Kromě připomenutí role anarcho-punku v gender problematice ale dle mého soudu příspěvek příliš mnoho nového nepřinesl, čekal jsem například návaznost či naopak vyhranění se proti stále ještě nejzásadnější teoretičce ženské otázky v subkulturách, Angele McRobbie. Výraznější srovnání s novou vlnou ženského punku z 90. let – Riot Grrrl, mi v kapitole též chybělo.
Propojení anarchopunkerů s politickým aktivismem se v příspěvku Stop The City Showed Another Possibility věnuje Rich Cross. Blokování finančního centra Londýna (poprvé v roce 1983) se dá interpretovat jako forma globálnějšího pojetí antikapitalistických protestů, odlišná od stávek jednotlivých odvětví poškozených kroky premiérky Thatcherové. Cross soudí, že mobilizační styl, přímá akce a pojetí protestu jako karnevalu přímo čerpalo z punkové energie a etiky DIY. Kromě Crass se akce účastnili i méně pacifističtí hardcoraři Conflict, ale i žánrově líbivější Chumbawamba. Anarcho-punkové ziny měly mít v rámci mobilizace nezastupitelnou úlohu, oproti tomu benefiční punkový koncert se dle Crosse ukázal jako problematický, neboť se na něj sesypala policie a zatkla prakticky všechny hlavní osobnosti na jednom místě,čímž de facto zabránila třetímu pokračování protestu. Každopádně Stop The City má význam jak z hlediska mýtu o punku a protestu, tak i jako inspirace pro budoucí antiglobalizační protesty z 90. let.
Text From Protest To Resistance od Matta Grimese analyzuje anarcho-punkové ziny v rozmezí 1980-1984. Třebaže toto rozmezí není nijak vysvětleno, kapitola má jasnou návaznost na fanzinovou teorii, především pak na britská kulturní studia. Grimes zkoumá v této souvislosti možnosti interpretace fanzinových tvůrců jakožto organických intelektuálů dle teorií Antonia Gramsciho. Takový intelektuál je protipólem vzdělávacích institucí, které tvoří páteř hegemonie vládnoucí třídy (kapitalistů). Tuto pozici, stejně jako pozici autority v rámci vlastní scény, kdy kromě vizuálu, k němuž se punker mohl přihlásit, v zinech nacházíme i politické argumenty, Grimes bez problémů dokládá na základě diskurzivní analýzy tehdejších tiskových materiálů. Bohužel ke studii nepřiložil jediný obrázek.
Odvrácenou stranu punkového života ve squattech, kdy se některé komunity propadly do drogových opojení, se pokouší osvětlit Peter Webb v příspěvku Dirty Squatters, Anarchy, Politics, and Smack. Analyzuje prostředí šedivého města Bristol, ze kterého pochází stěžejní kapely jako Vice Squad, Disorder či Amebix. Posledně jmenovaní jsou obzvláště zajímaví, neboť nejenže přidali do punku i motivy blízké black metalu (v podstatě bychom je při troše dobré vůle mohli považovat za pionýry black metalu), ale navíc s anarchismem spojovali i novopohanství a okultismus, kterých se nakonec chytla spíše krajní pravice. Nejen Amebix, ale i ostatní komunity zdecimoval dle Webba především heroin, o jejich praktickém fungování se však příliš nedozvíme.
Michael Mary Murphy v textu Anarcho-punk In The Republic of Ireland zkoumá kulturní transfer britské scény do sousední země, přičemž analyzuje praxi DIY koncertů kolektivu Hope v Dublinu. Teoreticky se opírá o Pierra Bourdieua a jeho interpretací nekomerční kultury jako oponenta globalizovaného kulturního, v tomto případě hudebního průmyslu. Kolektiv uspořádal finančně velmi výnosné koncerty Fugazi, Chumbawamby, ale i raných Green Day, se ocitl před otázkou, jak výdělek udržet v mezích DIY, často byl tedy zisk věnován na dobročinné účely. Know-how získané díky Hope však pomohlo některým jednotlivcům z týmu založit si komerčně úspěšné promotérské „bokovky“. Kolektiv tak se stal jakýmsi zlatým dolem subkulturního kapitál, Murphy však v tomto ohledu nezmiňuje klíčovou teoretičku tohoto pojmu Sarah Thornton. Jak dále uzavírá, Hope se stal důležitým centrem a inspirací pro rozličné DIY kultury jakožto oponenty globalizace.
Pete Dale pod nadpisem More Than Music? problematizuje dědictví DIY etiky britských punkerů mimo jiné i pro americký hardcore festival stejného jména. Pořadatelé More Than Music festu zažili dle jeho výzkumu rozčarování z přístupu návštěvníků zajímajících se hlavně o alkohol a party. Podobně se Dale zamýšlí i nad přetrvávající neochotou punkerů se více propojit s hudebníky příliš avantgardními či hrajícími metal, kteří se prakticky drží také principů DIY. Hudební konzervativismus tak podle něj připravuje subkulturu o mobilizační a motivační potenciál.
Alastair Gordon (They Can Stuff Their Punk Credentials Cause It’s Them That Take The Cash) a Mike Dines (Let Your Selfdetermination Override Indoctrination) se shodně zabývají anarcho-punkovou autenticitou, dědictvím a obranou proti komercializaci a komodifikaci scény. Gordonův příspěvek zkoumající DIY diskurz mi přijde metodologicky nedovysvětlen. Dostává se k určitému etickému principu, v jehož rámci někteří anarchopunkeři uvažují v otázce práv zvířat či veganství, ovšem otázkou zůstává, jak jej zkoumat z emické perspektivy. Gordon se zabývá i otázkou odlišnosti amerického hardcoru (přičemž anarcho-punk je interpretován jako výhradně britská záležitost), ovšem bez výraznějšího vysvětlení, čím jsou ve své DIY etice tyto skupiny jiné.
Mike Dines analyzuje kapelu Culture Shock a názory jejího frontmana Dicka Lucase, razícího spíše pozitivnější a duchovnější cestu punkového protestu. V tomto ohledu je důležitý žitý kulturní (komunitní-travelerský) prostor, v němž se má skrývat ona subkulturní autenticita, dodávající pravý význam heslům jako „No Gods No Masters“. Ta jsou sama o sobě v rámci anarcho-punku dle Dinese spíše mýtem (na základě teorie Rolanda Barthese), v podobném duchu ostatně vyznívá i závěrečná úvaha od The Free Association nazvaná The Kids Was Just Crass.
The Aesthetic Of Our Anger je bezesporu zajímavá kniha, především však pro člověka komplexně zasvěceného do problematiky subkulturních studií, kdy může porovnat pokusy o aplikaci DIY přístupu k relativně mladému vědnímu oboru. Třebaže je kniha v tomto ohledu poměrně svěží, příspěvky jsou velmi nejednotné v případě teoretického základu. Na původní britská (sub)kulturní studia prakticky navazuje jen Matt Grimes, o soudobé post-subkulturní teorii, založené na jejich kritice, se v knize nedočteme vůbec. Celkově badatelé postupují výhradně po nejznámějších osobnostech jako Penny Rimbaud či Vi Subversa, kromě travellerů a fanzinové scény se příliš nedozvíme o příjemcích jejich kulturních produktů. Právě s problematikou hierarchie v rámci anarcho scény, tedy v prostředí, kde by čistě teoreticky žádná být neměla, se kolektivu dle mého soudu příliš pohnout nepodařilo.
Kniha toho příliš nenabídne ani náročnému posluchači pídícímu po hudebních chuťovkách, když si tedy odmyslím krátké pojednání o Amebix. The Aesthetic Of Our Anger je ovšem alespoň inspirativní v propojení vědy a subkultury, jednotliví badatelé k materiálu přistupují skutečně s úctou a nikterak punkovou scénu nezneužívají. Knihu si můžete volně stáhnout, což je ve své podstatě také dědictví anarcho-punkového kopance do ideologie thatcherismu, že za vzdělání a vědění se má platit.
The Aesthetic Of Our Anger; Anarcho-Punk, Politics and Music Mike Dines, Matthew Worled (eds.) Minor Compositions 2016 322 s.