Drumwave: Disgraffiti
100Promotion (https://www.100promotion.net)
Vyhlášeného bubeníka Martina Vajgla jsme mohli potkat v kapelách různých žánrů od například jazzového fusion a momentálně až po Olympik. Ve svém sólovém autorském projektu Drumwave se však dlouhodobě pouští do rozličného experimentování ve skulinách mezi žánry vzdálenějšími střednímu proudu. Disgraffiti je již jeho třetím albem.
Hned první skladba poměrně trefně definuje stylově rozpětí, v němž se deska pohybuje – delikátní syntezátory (plochy i leady), osobité a barevně překvapivé bicí groovy, přímočaré a často ostinátní party ostatních nástrojů, průzkumné práce s abstraktnějšími básnickými texty a šeptajícím, polohlasně recitujícím či civilně prozpěvujícím vokálem Alžběty Šáchové. Mezi dalšími nástroji dominují syntezátory a sampling všeho druhu též v rukou Martina Vajgla, mezi nimi pak proplouvá violoncello Jiřího Bárty či občas hostující dechy.
Je tu přítomna zvláštní psychedelie, středoeevropsky osobitě zmutovaný jazzrock, zvláštním šokem z jisté banálnosti mohou zapůsobit prefabrikované rytmické samply ve skladbách Sedmý experiment či Tak jako nikdy, ale autor vlastně patří ke generaci, která se s úspornými tanečními smyčkami musí potýkat ve svém životním prostoru nezvykle dlouho, a že tedy prolezou i do autorské reflexe, je více než logické. Ale na jakousi poctu například Billymu Cobhamovi a jeho opojným naefektovaným bicím sólům z alb ze sedmdesátých let tu také dojde (Stříbrný duel je z celé kolekce můj favorit), snad i právě proto, že podobný projev momentálně do žádného módního trendu zrovna moc nezapadá. Alba Drumwave jsou ale často spíše pozvánkou do autorova vlastního možná lehce autistického hudebního světa, než že by mělo jít o nějaká sdělení směřovaná třeba k aktuálně nejsledovanějším nezávislým proudům. Rozhodně správný přístup.
Zvukový design drží kolekci pohromadě, byť si některé skladby žánrově někam odskočí, možná by pomohl ještě i soudržnější textový koncept, avšak ten nynější není nesoudržný. Jedním z největších možných zážitků jsou opravdu neobvyklé akustické bicí nástroje zřejmě různého geografického i historického původu a jejich aranžérská uplatnění. V této vrstvě se děje občas pozoruhodný další plán mnoha skladeb. V kompozici Výtah do nekonečného suterénu toto perkusivní podhoubí vrcholí například záznamem zvuku zřejmě nějakého velkého historického hodinového stroje, Plastic lady zase vygraduje v monumentální groove mnoha bicích nástrojů a nemusel by se bát ještě o dost delšího minimalistického vývoje.
Bohužel jinde jsou občas poněkud lineární hudební formy trošku naškodu, často zkrátka můžeme počítat s tím, že lehká evoluce nějakého toho pěkného groovu nás bude provázet po větší část skladby, avšak není jí dopřán větší prostor pro improvizační rozpínavost.
V hodnocení takovýchto jevů však samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Pokud si tuto desku vyložíme třeba jako ten nejexperimentálnější black metal ze subsaharské Afriky, tak najednou nemusí mít naprosto žádnou chybu, momentálně si umím představit spokojeného fanouška zrovna takovéhoto „žánru“. Posluchačova fantazie při této nahrávce může zřejmě snadno uletět i do ještě fantasknějších sfér, alespoň tedy sám doufám, že to je normální. Naše společnost podobně imaginativní poslechové zážitky potřebuje jako sůl.
Drumwave: Disgraffiti
100Promotion (https://www.100promotion.net)
