- Inzerce -

Dva: Botanicula Soundtrack

Dva: Botanicula Soundtrack

Minority Records (www.minorityrecords.com)
(https://dva2.bandcamp.com/album/botanicula)

 

Nové album Dvou, kteří jinak rádi mystifikují, je opravdu soundtrack a opravdu k počítačové hře. České (koncertně poněkud po světě roztahovačné) duo Dva jej více než rok připravovalo pro hru Botanicula. A tu zase vytvořil pod úspěšnou českou značkou tvůrců her Amanita Design Jaroslav Plachý. Fandové Dvou jej znají třeba jako autora jejich klipu Nunovo tango.

A sotva byla hra hotová, vyhrála v březnu něco jako herního Oscara na Independent game festival v San Francisku. Právě za hudební a zvukovou složku. Soundtrack Botanicula si lze zatím jen stáhnout v MP3 formátu, CD i vinyl hudebníci připravují. V padesáti minutách na albu najdeme dvacet tři většinou krátkých skladeb, které Dva složili jako zvuková prostředí pro předem dané jednotlivé situace hry.

Botanicula je v lecčems jiná v porovnání s předchozím albem Dvou nazvaným Hu, i když i tady rukopis Honzy a Báry Kratochvílových jasně poznáme. Už zvukově je album nějak třpytivější, veselejší, jasnější. Dva si jej tentokrát míchali úplně sami, zatímco zvuk předchozích dvou alb ovlivnil berlínský producent Jayrope – asi melancholik.

Pro Botaniculu jsou typické mnohavrstevné spíše veselé skladby a taková je už první Juchu. Kdesi v pozadí hučí basová linka, můžeme jen hádat, co jí tvoří, a skladbu rytmizuje banjo. Do toho vrkají až žvatlají ptáci a “hů-hu” zpěvačky Báry skladbu rozehrává do pobavené v dobrém smyslu popové písně. Odhadnout můžeme, že hraje snad deset vrstev zvuků, přičemž ty původně hudební jsou v menšině. Podobné to je u většiny skladeb alba.

Ve strašidelném příběhu Lekačka tušíme zvuky jakoby hrané na pavoučí síť někde v temném koutě. Duchové, tedy spíš někdo v prostěradle za ducha převlečený, pobíhá po chodbách a hledá vhodný moment, kdy vybafnout. Tak imaginativní skladba, a přitom si v ní klavír vystačí s třemi tóny.

V jiné písni Houby hraje jen pár tónů na basových strunách kovově znějící kytara a do toho  pohádková zrytmizovaná příroda štěbetá, brumlá, bzučí, grglá. Pták, kterého známe z letního podvečera je tady nafrázovaný jako hra nějakého hudebního nástroje.

Předchozí alba připomíná brblání v jazyce napodobujícím snad norštinu, které uslyšíme ve skladbě Mr. Lanterns mixtape part 1. Všechna ta albem prostupující hravá dětinskost se tentokrát nese na basové lince tak temné, že by se jí ve studiu Kamarád báli.

I was born as Frankenstein je zase duchařina, která se odehrává na pár tónech rozladěného klavíru.

Pokud jste videli hru Botanicula nebo její ukázky, které lze shlédnout snadno na YouTube nebo na oficiálních stránkách hry, uznáte, že si Dva výborně sedí s výtvarníkem Plachým. Ostatně poznali se už při předchozí spolupráci. Obě strany mají velmi podobný smysl pro infantilnost, nekýčovou infantilnost někdy až dojemnou, která je tak nějak základním východiskem Botaniculy. Jenomže album vůbec nemusíme brát jako doprovod ke hře. Skvěle se poslouchá už samo o sobě, nenudí.

Dva umí zahrát chytlavý pop, který ale často do popu jen na chvíli vybuchne. Nechtějí se nám odevzdat úplně, refrénovost si šetří, schovávají ji.

Skladbám můžeme vytknout, že si jako zvukové prostředí pro videohru vystačí s málo členitou strukturou, nemusejí se vyvíjet, nemusejí přejít do refrénu, často jej ani nehledají, nepátrají po antitématu, které by se vůči zbytku skadby vymezilo, nemusejí přijít s nějakou katarzí. Typickým je v tom propršený Noční jazz. Jenomže ty, většinou krátké skladby, jsou tak bohaté, že videohru vůbec nepotřebují jako omluvu své existence.

Pro Dva, kteří jsou ve svém – stále se rozšiřujícím – prostředí populární živými vystoupeními, bylo zřejmě také osvobozující vytvořit hudbu plnou zvuků, o kterých nemusejí přemýšlet, jak je vyrobit na pódiu.

V názvu skladby Mr. Mashroom likes LCD soudsystem dávají Dva najevo, že občas berou od jiných a přetvářejí. Skladba je zároveň objevná využitím jednoduchého zvuku. Zpívá v ní prosté hlasové “trrrrr”, ale kouzelně upravené. Jakoby jej Dva vyndali mokré z pračky, uchopili každý z protější strany a za ty konce natáhli, aby sedělo v pomalejším patternu skladby. Ano, softwarové nástroje umí leccos, ale jen když na ně kliká ta správná ruka. Jinde mohou jen zabírat místo na disku.

Dva jsou svým home-made přístupem a schopností využít dostupná softwarová šidítka, digitání pomůcky, loopery a vychytávadla příkladem současné demokratizace hudby. Důkazem toho, že bohatý soundrack nemusí vzniknout ve vybaveném a z ulice nedostupném studiu, demokratizace hudby, která s úlevou vede i k tomu, že Honza Kratochvíl na předávání cen Independent game festival v San Francisku nakráčí pro cenu ve svém svetru a kapsáčích úplně stejně, jako kdyby si šel v Pardubicích na Dukle zakouřit za barák.