Původní verze Jižáku konečně v reedici
„Jó Jižák Jižák město snů“, zarapoval Lesík Hajdovský inspirován trackem Grandmastera Flashe New York New York City Of Dreams a položil dosud nevyviklané základy českému hip hopu. A zároveň tak trochu zastínil své další hudební cesty. Legendární Jižák poprvé vychází na CD v původní verzi, zároveň s ním spatřuje světlo světa i kolekce Kde jsme zůstali.
Písně Jižák, Začala mladým slavnost (neboli Kanady kanady) a Všichni hrajou dobře, jen my hrajem špatně zná asi každý, kdo se v Čechách zajímá o alternativní hudbu a hip hop. Skupině Manželé se tak jako téměř jediné u nás (možná ještě mladším WWW) podařilo okouzlit oba zmíněné tábory. Ten hiphopový průkopnictvím, ten alternativní humorem a díky kontextu své ostatní tvorby.
Lesík Hajdovský měl za sebou, když Manželé počátkem osmdesátých let vznikli, bohatou hudební historii. Se skupinou FOK (Fathers Of Convention nebo Folkové ozvěny Karlína), s níž vystupoval na Portě i Pražských jazzových dnech, vytvářel folkové operetky s názvy Karlínský viadukt a Srzomabra (zde by také neškodila reedice), a objevil se – byť krátce – i v sestavách Stehlíku, Švehlíku, Extempore, Amalgamu a Kilhets. V rámci pražské alternativy konce sedmdesátých let byl tento zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel zkrátka dobře znám a téměř všudypřítomný.
Po ukončení činnosti FOK svou další skupinu pojmenoval Manželé. Šlo opravdu o dva manželské páry, kromě Lesíka a jeho manželky Mirky do sestavy patřil Mirek Gärtner s manželkou Arankou. Skupina se od začátku rozhodla rezignovat na koncertní činnost (příliš náročné shánění zřizovatelů a všech možných povolení) a věnovala se domácímu nahrávání kazetových alb. První z nich, Manželé I (1982), ještě těžilo z Lesíkovy folkové minulosti, na druhém, elektronicky instrumentálním Kluci hrajou líp než holky, už, jak název napovídá, manželky neúčinkují a zbyli opravdu jen dva (jejich) manželé. V roce 1983 vyšla Ruská deska s hostujícím šéfem Švehlíku Pavlem Richterem a s bizarními texty ve staré ruštině. První a třetí album před několika lety na jednom CD vydala značka Black Point ve své edici Archív.
Je to vono?
Pak přišel Jižák. Lesík, který se přestěhoval na Jižní město, naladil rozhlasovou stanici Bayern 3 a uslyšel hip hop. Jeho intuice zafungovala a v krátké době vytvořil devět písniček na texty své, Kateřiny Tlusté a Jiřího Hannsmanna. Při nahrávání rytmických stop projevili Manželé svou obvyklou kutilskou šikovnost: Beaty byly vytvořeny snímačem nahraným bušením do kufru, krabice a nůžek, ale jen u tří písní, poté si dvojice půjčovala automatického bubeníka, protože s ním přece jen bylo méně práce. O perkuse se postaral bubeník Švehlíku Ivan Pavlů, jeho manželka Eva o klávesy, Vendulka Hajdovská a Kateřina Tlustá zase o hlasy rozjívených pipek na mejdanu. Po dokončení Jižáku se písničkář Hajdovský k rapové tvorbě už nikdy nevrátil.
V roce 1991 vyšlo album Jižák na CD firmy Bonton, šlo ale o novou, studiovou nahrávku. Kritika byla spokojena a od tohoto alba se odvíjí legenda, která program provází. Jen ti, kdo znali první „kuchyňskou“ verzi, byli trochu zklamáni, že nevyšla právě ona. Nyní tu konečně je a můžeme srovnávat.
Next Era, která disk vydala (o editorskou pečlivost se postaral spolehlivý Jaroslav Riedel), se rozhodla změnit název alba na Je to vono a – trochu paradoxně – přehodit pořadí skladeb tak, aby nejslavnější píseň Jižák byla úvodní. Zvuk je mnohem syrovější, poměry jednotlivých nástrojů v mixu občas neučesané, chybí nějaké zvukové efekty, například echo v Začala mladým slavnost či popová předehra, kterou pro bontonské vydání písně Všichni hrajou dobře napsal, myslím, Ondřej Soukup. Gärtnerova baskytara naopak mnohdy uzurpuje vedoucí roli. Přiznám se, nesdílím názor fanoušků hanících novější verzi a budu-li do budoucna mít chuť program Jižák slyšet, náhodně sáhnu po jednom ze dvou CD – třeba na střídačku… Jižák, jak albu asi nikdo nepřestane říkat, je již natolik glorifikovaný, že ho mnozí přijímají zcela nekriticky. Průpovídky ze života sídliště, texty parodující hudební scénu, UFO nad paneláky… ne všechno z toho přežilo ve svěží podobě až do dnešních dnů. Parodie Všichni hrajou dobře, Koncert a Začala mladým slavnost mě dodnes nepřestávají bavit, zrovna tak titulní Jižák, asi nejinspirovanější kus kolekce. Mluva sídlištních lopat je půvabně toporně zrýmována, dokonale škobrtá a tvoří absolutní rýmy. Pár nesmrtelných příkladů: „Holky, co známe, jsou samý dobrý / na hlavě maj vlasy a uměj to prý.“ případně „To zas byl mejdan jako víno / vypili jsme asi dvacet litrů vína.“ a do třetice „Posloucháme správnou hudbu / máme všechny kazety / Olympiky, Vávru známe / Zagorku i tydlety.“ Bohužel, jiné kusy už pokoušejí podobnou strunu vyloženě křečovitě, nejhůř asi Je to vono a Prachy. I Venkov je spíš komunální satirou hodnou Televarieté, UFO zachraňuje pointa: kdo je zelená příšera, marťan, nebo esenbák?
I přes tyto nedostatky textová úroveň Manželů převyšuje většinu české hiphopové produkce bojující se směšnou vážností a nepochopením základních pravidel rytmu češtiny (například přízvuk na první slabice nebo na předložce). Světlou výjimkou jsou snad jen WWW s poetickými texty Lubomíra Typlta a vtipné Brňačky Čokovoko, jejichž trampská parodie Kotlík je dokonalým dvojčetem Kanad a zbytek repertoáru sebeironickou reflexí života dvou dívek, které se baví. Žádné rádoby ghetto ani pitomé beefy, díkybohu. Další osud Jižáku byl přerušovaný. Lesík párkrát zkoušel uvést program na scénu, vždy ale šlo o ojedinělé události. Čeští hiphopeři album milují (vzniklo i tributové album coververzí), nějaká závratná kariéra v této oblasti ale Manžele nepotkala a asi nepotká. K nové reinkarnaci došlo asi před dvěma lety a obávám se, že jsem prošvihl její jediný koncert.
Kde jsme zůstali
Novější program manželů, album, které nyní vyšlo pod názvem Kde jsme zůstali, se také dočkalo přepracování, které spatřilo na CD světlo světa před originální verzí – jde o sólové album Lesíka Hajdovského Už hoří svíce (Zóna 1996). Zatímco pozdější verze zní poměrně komorně a je převážně akustická, na původní, připravené pod hlavičkou Manželé 88, doprovází Lesíkovy písně na texty Václava Jelínka a Kateřiny Tlusté poměrně dost elektronických zvuků.
Album je typickým dítkem své doby, přetéká chemickými syntezátory a čvachtajícími elektronickými bicími, nějak to ale vůbec nevadí. Lesíkova hudba a jeho úžasně sytý hlas, jímž vládne s naprostou zpěváckou jistotou, odvrátí pozornost od zvukových archaismů ke krásným písním zcela spolehlivě a bez potíží. Desítka skladeb (závěrečná je instrumentální) je prodchnuta intimní lyrikou, introvertním sebezpytováním, přemítáním, bilancováním a vzpomínkami. Podzimní motivy, láska, hoření svic ani to, že noc dozpívala svou píseň, v Lesíkově podání nezní nijak kýčovitě – ani ve dvou třech místech, kde kombinace kláves a slovníku textů připomene unylý oficiální pop osmé dekády. Jenže dost možná jde o stylovou persifláž chameleónského multiinstrumetalisty v duchu Jižáku, jen ne tak explicitní. Kromě zpěvu, kytar, kláves a rytmů znějí i živé dechy, úžasná je trubka Mirka Zembaly, ozve se i klarinet, flétna a foukací harmonika. Mimochodem, na mysl tane kromě oficiálního popu ještě jedno srovnání: nezařaditelná valašskomeziříčská Betula pendula… a možná i tzv. „nový pop“, tvorba kdysi novovlnných kapel, které toužily po vyjádření formou srozumitelných, jednoduchých, pro média přijatelných písní: Marlene, Jižní pól, ZOO, Bossanova, Dr. Max, Máma Bubo…
Nejlépe zní asi úvodní Letní večer se svůdně zakroucenou melodií a zkresleným zpěvem, Když čas se vleče s hezkým sólem trubky, vroucně milostné Říkání a titulní, křišťálově čistá Kde jsme zůstali.
Jižák je možná slavnější, důležitější album, tomuto ale není co vytknout a navíc – zdá se mi, že navzdory všemu papundeklu, co na něm zní, zestárlo mnohem méně. Je škoda, že po jeho natočení se Manželé – tedy Lesík Hajdovský a Mirek Gärtner – už nesešli ke společné práci na dlouhodobější bázi. Lesík měl v devadesátých letech před sebou účinkování ve Švehlíku (vynikající, i když jediné album There‘s No Time vydal v roce 1995 Rachot) a skupině Ester, v níž s Kateřinou Tlustou interpretuje židovské písně. A tři sólová alba, kromě Už hoří svíce jetě jedno s názvem Manželé, druhé coby Lesík Hajdovský a Manželé, to se jmenovalo Namaž mi, Miruš.