- Inzerce -

Dylanova vlastní verze Dylana

Jako by se americký umělec po takřka šesti dekádách tajnůstkaření a pečlivého zametání vlastních stop konečně rozhodl ukázat karty.

Zpráva, že se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu, zastihla Boba Dylana v říjnu roku 2016 na koncertním turné. Při takové příležitosti spisovatelé vydávají prohlášení a poskytují rozhovory; Dylan mlčel, pouze na závěr svých koncertů zařadil skladbu Cy Colemana a Josepha McCarthyho Why Try to Change Me Now? (Proč mě chceš teď měnit?, 1952), kterou o rok dříve vydal na prvním albu svých verzí klasických amerických populárních písní Shadows in the Night (Stíny za noci). Jaké změny se mohl obávat umělec proslulý četnými proměnami své persony a obtížnou uchopitelností díla? Napovídá v této souvislosti něco Dylanovo nové autorské album?

Nahrávka Rough and Rowdy Ways (Hrubě a neurvale) vychází osm let po předcházejícím albu autorských písní nazvaném Tempest (Bouře) a takřka šedesát let po Dylanovu debutu. Kromě skladeb folkových a blues-rockových zde nalezneme několik písní, které nutno považovat za ryzí populární hudbu, inspirovaných zřejmě Dylanovým listováním Velkým americkým zpěvníkem (Great American Songbook), z něhož ‒ mimo již zmíněného ‒ vzešla nedávná alba Fallen Angels (Padlí andělé, 2016) a Triplicate (Triplikát, 2017). Dylanova snaha osvojit si americké populární standardy je na nové nahrávce patrná zejména v propracované a uměřené instrumentaci většiny skladeb, zdůrazňující vokální přednes, a pečlivém frázování. Dylanův unavený a poničený hlas, který působí, že na něm lze počítat letokruhy, zde vyjadřuje nebývale širokou škálu melancholických citů. Stále patrnější vokální omezení Dylan nezastírá, činí z nich součást „hry“; neschopnost udržet tón a občasné přeskakování hlasu nepůsobí nepatřičně, jsou-li jednotlivé písně motivicky spjaty pomíjivostí a touhou po obrození.

Jak bylo napsáno mnohokrát, svrchovaným tématem takřka celého Dylanova díla je nestálost identity, osobní i umělecké. Trvalá fascinace próteovskou povahou osobnosti se u Dylana projevovala tím, že v různých obdobích působil jako „někdo jiný“, jiný člověk a jiný umělec. Úvodní píseň alba Rough and Rowdy Ways nazvaná I Contain Multitudes ovšem představuje nečekaný autoportrét Dylanovy umělecké persony, jak ji známe, jako náladového „člověka rozporů“, který „obsahuje davy“. Slavný verš Walta Whitmana z básnické sekvence Song of Myself (Zpěv o mně, 1855), který v úplnosti zní „I am large, I contain multitudes“ (v překladu Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka: „Jsem široký, jsou ve mně davy“), bývá v souvislosti s Dylanovou personou připomínán poměrně často; za přímého Whitmanova dědice ostatně už v šedesátých letech Dylana prohlásil Allen Ginsberg. (Z Whitmanova „zpěvu“ se v Dylanově podání stává píseň, ve své době radikální volný verš jednoho ze zakladatelů moderní americké poesie zde ovšem poněkud paradoxně nahrazují tradiční rýmovaná dvojverší.) Umělec známý důrazným odmítáním svého veřejného obrazu, který prohlašoval, že „Dylanem je pouze, když musí“, se s ním zde ztotožňuje.

Veřejným vnímáním vlastní umělecké osobnosti se zabývá rovněž následující skladba False Prophet (Falešný prorok), v níž ustavičné vyvracení povrchních soudů a odsudků způsobí, že persona písně si nakonec není jistá ani tím, zda je na živu či po smrti. Značně autobiograficky vyznívají také části skladby Goodbye Jimmy Reed (Sbohem, Jimmy Reede) představující poctu bluesmanovi, který výrazně ovlivnil populární hudbu šedesátých let. Takřka všechny písně alba obsahují četné literární a hudební odkazy, parafráze a přímé výpůjčky. Vzniká tak jakýsi kaleidoskop zmínek nebo citací vlivných klasických, ale rovněž populárních děl z celých dějin evropské a americké kultury, od homérských eposů a biblických knih, přes Shakespearea, Jonathana Swifta a Williama Blakea až po Ginsberga, Gregoryho Corsa a Jacka Kerouaca; od Beethovena, Chopina a Offenbacha, přes Jimmieho Rodgerse, Elizabeth Cottonovou a Carla Perkinse až po Rolling Stones, Warrena Zevona a Davida Bowieho. Podobné intertextuální postupy sice Dylan používal v posledních dvou desetiletích na každé autorské nahrávce, síť odkazů je však na tomto albu mimořádně hustá a provázaná. Některé narážky a především četné zmínky uměleckých velikánů mohou vyznívat samoúčelně, je ale možné, že Dylan, který bývá pravidelně obviňován z plagiátorství, tentokrát ironicky uvádí své zdroje. S určitostí lze tvrdit, že zde Dylan prostřednictvím odkazů nastiňuje svůj umělecký rodokmen, vymezuje úctyhodný literární a hudební kontext, v jehož rámci si přeje být vnímán. Rovněž řada citací z vlastní tvorby přispívá k tomu, že autobiografické pasáže na tomto albu vyznívají jako Dylanova sebeobhajoba a prozrazují určitou starost o vlastní umělecký odkaz.

Rough and Rowdy Ways je zřejmě „nejliterárnější“ Dylanovo album. V některých písních se americký umělec ovšem vydává na území, které nezná dostatečně dobře. Jako představitel poválečné post-kultury Dylan postrádá klasickou literární citlivost a kultivovanost, jeho verze vzývání múz v písni Mother of Muses (Matko múz), jakkoli výmluvná a upřímná, proto působí poněkud nevhodně. O poznání přesvědčivěji než překračování Rubikonu (Crossing the Rubicon) vyznívá hledání zdroje obnovy životních a tvůrčích sil v americké krajině, které je tématem písně Key West (Philosopher Pirate) (Filosof pirát). Působivé je rovněž pochmurné podobenství o setkání s neznámem ‒ či snad samotnou smrtí? ‒ pojmenované Black Rider (Černý jezdec). Vyznání I’ve Made Up My Mind to Give Myself to You (Rozhodl jsem se, že se ti oddám) je natolik jímavé a křehké, že vzbuzuje pochybnosti, zda je míněno vážně. Závěrečná mosaika Murder Most Foul (Vražda neslýchaná), která stojí na pomezí písně a eseje, představuje svébytný pohled na kulturní dějiny Spojených států v druhé polovině 20. století a lze ji považovat za pojednání o americké fascinaci násilím.

Protagonista mírně morbidní hříčky My Own Version of You (Moje vlastní verze tebe) sbírá části lidských těl, z nichž hodlá sestavit novou lidskou bytost a přivést ji k životu, snad jako náhradu za ztracenou milenku. Persona této písně má rysy umělce, který opodstatnění své existence spatřuje v tvorbě. Způsob, jakým zde má vzniknout nové „stvoření“, je dosti podobný metodě, již Dylan uplatňuje ve své pozdní tvorbě, tedy spojování nesourodých prvků často pocházejících z jiných děl v nový celek, který sice není příliš původní, je ale plný života a vyniká i jistou oprýskanou elegancí. Protagonista tohoto ironického autoportrétu tvrdí, že jeho činy mají sloužit blahu lidstva (the benefit of all mankind). V jistém ohledu je tuto píseň možno považovat za Dylanovu odpověď na Nobelovu cenu, která je udělována osobnosti, jež se v daném oboru právě o „blaho lidstva“ zasloužila nejvíce. V této souvislosti se vybavuje verš ze závěru písně Why Try to Change Me Now?: „I was always your clown“ (Vždy jsem ti dělal šaška).

Rough and Rowdy Ways představuje soudržné, pečlivě vystavěné album, které je však příliš soustředěné na Dylanovu personu. Jako by se americký umělec po takřka šesti dekádách tajnůstkaření a pečlivého zametání vlastních stop konečně rozhodl ukázat karty. Dylanovo dílo zřejmě vstupuje do své epilogické fáze; Rough and Rowdy Ways je album krásné jako labutí píseň.