Po čtyřiceti letech boření a ničení se klasici industriální hudby obracejí ke svému městu i k vlastní historii a poklidně rozjímají.
„Měli jsme tisíce nápadů a všechny byly dobré,“ zpívá se v písni Am Landwehrkanal na čerstvé novince skupiny Einstürzende Neubauten, která letos v karanténě oslavila čtyřicet let existence. Během nich se z výtržníků hledajících nástroje ve starém železe staly symboly úspěchu, pro něž není problém vyprodat sál hamburské Elbphilharmonie. Nápadů, ať už čistě hudebních, konceptuálních nebo organizačních na svém kontě skutečně mají hodně a věru těžko hledat nějaký vyloženě špatný. Jaké nápady najdeme na desce nazvané Vše ve všem?
V úvodní písni Ten Grand Goldie je slyšet zasmyčkovaný hlas, který se zdá dokola opakovat slovo „Berlin“. V rozhovoru pro server Backseat Mafia ovšem Blixa Bargeld tvrdí, že tam nic takového nezní a že jde o nahrávku ukolébavky pořízenou mezi severoafrickými Tuaregy v roce 1947, kterou našli v archivu pařížského Musee de l’Homme. Navzdory tomu je Berlín tématem prosakujícím skrze celé album – jako místo osobních příběhů, politiky i architektury. Píseň, která se nakonec na desku nedostala (a není zatím zveřejněná ani v žádné z fanouškovských rozšířených verzí, takže možná je jen fiktivní), nese prý název Welcome to Berlin a měla být ústředním bodem celku. I navzdory její absenci se v jednotlivých písních vydáváme do berlínských čtvrtí Wedding a Tempelhof, projdeme se po ulici Grazer Damm a posedíme u kanálu vedoucího vedle řeky Sprévy (Landwehrkanal), do něhož bylo v roce 1919 vhozeno tělo Rosy Luxemburgové popravené jednotkami Freikorps. „Voda v kanálu je loudavá a černá, hluboká tak akorát na jedno lidské tělo,“ zpívá se tu, zatímco dřívka neúprosně odťukávají čas. S touto písničkou se Blixa Bargeld a jeho kumpáni možná konečně probojují do repertoáru trampských potlachů. A celá deska je rozhodně tím nejlíbivějším v historii jejich tvorby.
Červíček popového sentimentu hlodal v hudbě Einstürzende Neubauten již od buřičských počátků. Prvním náznakem byla citace Gainsbourgova Je t’aime… moi non-plus na debutovém albu Kollaps, kde také zazněla i veskrze romantická Sehnsucht („Touha je ta jediná energie.“). Následovaly coververze šedesátkových cajdáků Sand z repertoáru Nancy Sinatrové (na desce Halber Mensch, 1985) a Morning Dew od Bonnie Dobsonové (Fünf auf der nach oben offenen Richterskala, 1987). Když pak od 90. let začala jemná stránka dostávat stále více prostoru, byl to tedy vlastně přirozený vývoj. Na nové desce ovšem melancholické písničkářství téměř nemá protiváhu. Výjimkou je úvodní energická Ten Grand Goldie a zčásti ještě Zivilisatorisches Missgeschick, která jako jediná nemá vyloženě písňovou strukturu a je spíše (decentně) hlukovou plochou, nad níž Blixa volně deklamuje.
Charakteristický instrumentář Neubauten je tu ještě o něco více než dřív doplněn klasickými nástroji: vedle již dříve využívaných smyčců zazní tři trombony a tuba, v titulní skladbě se Blixa Bargeld doprovází na harmonium, v závěrečné Tempelhof rozkládá romantické akordy harfa. Základem je ale i tentokrát kutilské instrumentárium, v němž můžeme slyšet mnohé ruchy známé z dřívějších desek, doplněné o pár nových objektů, mimo jiné velké nákupní tašky. Jako obvykle tu muziku významně tvrdí jemně bručivá baskytara Alexandra Hackeho.
Všechny písně se poslouchají vyloženě příjemně. Zároveň téměř každá z nich jako by připomínala nějakou jinou položku z kapelního katalogu. Vyčnívá jedině v úvodu citovaná Am Landwehrkanal, jakýsi country-waltz, v němž se Blixa Bargeld a Alexander Hacke sladili ke dvojhlasům dosud z těchto hrdel neslýchaným a odkazujícím opět kamsi do 60. let.
Vstupování do téže řeky se stalo tak trochu dalším tématem desky, což se konkrétněji projevuje na dvou místech. Taschen je v textu i hudbě jakýmsi pokračováním písně Grundstück z alba Perpetuum Mobile, Möbliertes Lied je pak písní o přepisování písní, což je v textu přirovnáváno k novému zařizování bytu: „Vyčerpané metafory jsem vytřídil do jedovatého odpadu a připravil dostatek nepoužitých / Ve starých papírech jsem našel ty správné řádky / Vprostřed všech lží tam i zpátky poškrtaných a prokletých / Vysnil jsem si prázdný kout Pánaboha.“ To celé je prošpikováno drobnými odkazy k řadě starších kousků.
Lze Einstürzende Neubauten obviňovat z toho, že recyklují sami sebe, když jsou při tom recyklování stále podstatně inovativnější než většina rockových kapel? Bylo by takové hodnocení jen nespravedlivým důsledkem jinak nastavené laťky? Minulá deska Lament (2014) potvrdila, že nápady a ochota k radikálním krokům nechybí a tak prostě skupina možná cítila potřebu trochu se pozastavit a utřídit si myšlenky, s pomocí vyzkoušených triků udělat ještě nějakou parádu.
S každým dalším poslechem jsem se přibližoval k názoru, že byť Alles In Allem není vyloženě krokem vpřed, ono setrvávání u starých myšlenek a melancholická introspekce vlastně není tak nezáživné, jak se zdálo při prvním projetí. Odhaluje se vrstevnatost hudby, zajímavé zvukové detaily i vypilovanost textů, které balancují mezi jazykovým hračičkovstvím a meditativním filosofováním.
S přihlédnutím k dřívějšímu vývoji by nebylo vůbec překvapivé, kdyby Einstürzende Neubauten po relativně uhlazené a konzervativní nahrávce přišli s něčím divočejším, jako to již udělali dříve. V karanténě, která odsunula plány na živé uvedení desky, se koneckonců činili, pořádali pro své věrné fanoušky online koncerty i společné vaření. Do té doby lze při sklence vína ještě párkrát Alles In Allem přehrát a zpívat si: „Co hledáme ve tvých snech? / Nehledáme nic / Čekáme / Někde přeci čekat musíme.“
Einstürzende Neubauten: Alles In Allem
https://neubauten.org/