Smrt je atraktivní téma. Zaměření na blues by zase mohlo vnést do abstraktní elektroniky moment snazší hudby se širším ohlasem. Není tím pádem novinka Ekkeharda Ehlerse trochu vyspekulovaný koncept? Sama hudba dá rychle najevo, že všechno je trochu jinak. Ehlers, teoretik a třeba i autor písní (ve skupině März), patří k současným konceptualistům se samplerem, je ovšem dost jiný než Matthew Herbert nebo Matmos. Čerpá z jakoby seriózní nové hudby, zároveň se opírá o improvizátorské individuality, spoluhráče Josepha Suchyho (kytara) a Franze Hautzingera (trubka). Věhlas získal především cyklem portrétů Plays, v nichž skládal poctu Robertu Johnsonovi nebo Albertu Aylerovi. Dělo se tak místy dost neproniknutelným kódem, žádné jasné odkazy či dokonce samply dotyčných. I nové album klouže mezi elektronickou kompozicí, improvizací, blues a bůhvíčím dalším.
Lebky, hroby, přechod přes řeku: s málem barokní vervou se tu vztyčují obrazy, připomínající, že click jsi a v cut se obrátíš. Když v úvodu zakvílí Suchyho – pro mě jako vždy živoucí, žhavá, osobní – kytara, je jasné, že autor tady nebude zacházet s neutrálním materiálem zvukových sinusoid. Kráčí tu dřevní bluesový bas, k němu Suchy rve struny a introspektivně chrchlá jakýsi Howard Katz Fireheart, pocitem jsme ve třicátých letech. Ehlers to všechno krájí, pravidelnost dvanáctky se ztrácí v koláži a vrstvení, jako bychom se houpali na struktuře-bluenotes. Když dojde na čirou abstrakci (Hautzinger, jak bychom u něj čekali, dýše skrze trubku), nevíme tak úplně proč – respektive chytáme se zmínky, že hudba vznikla jako doprovod k choreografii. Bluesovější část alba je ale dost jedinečná: s volnými šumy a trubkovým sólem se docela dobře prolíná v A Second Fire. Když na to přijde, umí Hautzinger nasadit cooljazzově jako Miles Davis ve Výtahu na popraviště. Ozve se ještě viola a balafon, na klavír hostuje Reinhold Friedl, šéf “berlínského Agonu” Zeitkratzer.
Pokud by měl rozšmelcovaný zvuk evokovat, jaké to je při přechodu do jiné dimenze, pak Ehlers očividně od smrti nečeká polibek na přivítanou, spíš pouť bahnitou pustinou. Ale takové rozklíčování neodpovídá jeho záměru: blues je pro něj také politikum, vyzpívání konfliktu mezi lidmi a lidmi. Ehlers mluví o kolektivním traumatu Západu a rasismu vůči černým, od aktuální ne-pomoci po hurikánu Katrina po exploataci blues zábavním průmyslem. V závěru alba zní gospelová přímluva O Death, kterou zpopularizoval film Bratříčku, kde jsi?. Zpěvák se v ní modlí, aby ho smrt nechala ještě rok na pokoji: podle drsného tónu téhle verze je jasné, že ani přežití ve vezdejším světě není žádná idyla.