- Inzerce -

Eliane Radigue: Opus 17

Eliane Radigue: Opus 17

Alga Marghen (algamarghen@iol.it)

 

Když uslyšíte první minuty desky, podepsané francouzskou skladatelkou Eliane Radigue, možná vás napadne, že se někde stala chyba, že zvukařský šotek vyměnil před lisováním nahrávky. Místo charakteristické pomalu se proměňující zvukové plochy slyšíme romantický klavír. Pokud ovšem nepoběžíte hned album reklamovat a chvilku počkáte, zjistíte, že se klavírní zvuk postupně zamlžuje a překrývá zpětnou vazbou. Trpělivosti je tedy třeba, protože proměna začne být slyšitelná až asi po pěti minutách. Skladatelka používá podobný postup, jaký proslavil Alvin Lucier ve zvukovém experimentu I am Sitting In a Room (který ovšem údajně tehdy Radigue neznala): smyčka z klavírní nahrávky je přehrávána v prostoru a znovu nahrávána s jeho rezonancemi a tak pořád dokola, dokud se originál nevytratí pod peřinou zpětné vazby a vytratí se  po dvaceti minutách coby nebeské chvění v atmosféře. Klavírní kousek, jemuž se dostalo té cti být takto rozpuštěn, pochází od Chopina, z jeho Mazurek Opus 17.

Dalším velikánem, jenž byl zapřažen do hrátek s magnetofonovým páskem a zpětnou vazbou, je Richard Wagner a kousek z jeho opery Parsifal. Ve skladbě nazvané Maquette jej ovšem identifikujeme jen těžko, protože originál prošel důkladným filtrováním. Stejně jako u předchozího kousku, i tady je výsledkem jemně hučící zpětná vazba, pod níž spíše cítíme nějaký pohyb. Jako když se koukáme do hluboké vody, na jejímž dně se pravděpodobně něco pohybuje. Vidíme vlny, ale nedokážeme přesně určit, co je rozviřuje.

Rok 1970 byl pro Eliane Radigue přelomovou dobou, kdy uzavírala svou práci se zpětnou vazbou a páskami, aby se přesunula k čerstvě pořízenému syntezátoru ARP 2600, který se pak stal na řadu let jejím nerozlučným společníkem. Tato kolekce nahrávek je tedy zachycením tvůrčího zlomu. Následující tři kousky již využívají materiál vyprodukovaný na syntezátoru, ovšem dále zpracovávaný pomocí pásků. Epure nasadí drsný zkreslený rytmus jako jakési dřevní techno, Safari nad jemný rytmický puls v nepravidelných rozestupech vypouští průrazné tóny zpětné vazby, závěrečná Number 17 začíná, jako by se nůž třel o sklo, a postupně se rozevírá do hlubších poloh. Všech pět skladeb v sobě má kvality předznamenávající ambient a další žánry elektronické hudby a zároveň jistou rukodělnou kvalitu; místo klikání myší bylo třeba stříhat a lepit, pájet a šroubovat.

S ranou elektronickou hudbu je to podobné jako s hudbou renesance či baroka. V archivech se stále skrývají všelijaké poklady a smečky nadšenců je pročesávají a vynášejí na světlo, aby ukázali, co vše předcházelo dnešku. Někdy je výsledek zajímavý jen svou starobylostí, jindy se tak k nám dostane skutečně zajímavá a krásná hudba. To je i případ těchto vykopávek. Vedle toho je ovšem dobré si připomenout, že Eliane Radigue je stále aktivní a že se od elektroniky přesunula k akustickým nástrojům, z nichž doluje zvuky stejně, ne-li více magické.


Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.

Quentin Rollet: Když se mi to, co slyším, nelíbí, budu první, kdo to „zničí“

V pařížském Marais se se svými saxofony pohybuje Quentin Rollet, hledačský improvizátor, majitel dvou vydavatelství a žádaný host na albech mnoha hvězd jiné hudby.