Eliane Radigue: Opus 17
Alga Marghen (algamarghen@iol.it)
Když uslyšíte první minuty desky, podepsané francouzskou skladatelkou Eliane Radigue, možná vás napadne, že se někde stala chyba, že zvukařský šotek vyměnil před lisováním nahrávky. Místo charakteristické pomalu se proměňující zvukové plochy slyšíme romantický klavír. Pokud ovšem nepoběžíte hned album reklamovat a chvilku počkáte, zjistíte, že se klavírní zvuk postupně zamlžuje a překrývá zpětnou vazbou. Trpělivosti je tedy třeba, protože proměna začne být slyšitelná až asi po pěti minutách. Skladatelka používá podobný postup, jaký proslavil Alvin Lucier ve zvukovém experimentu I am Sitting In a Room (který ovšem údajně tehdy Radigue neznala): smyčka z klavírní nahrávky je přehrávána v prostoru a znovu nahrávána s jeho rezonancemi a tak pořád dokola, dokud se originál nevytratí pod peřinou zpětné vazby a vytratí se po dvaceti minutách coby nebeské chvění v atmosféře. Klavírní kousek, jemuž se dostalo té cti být takto rozpuštěn, pochází od Chopina, z jeho Mazurek Opus 17.
Dalším velikánem, jenž byl zapřažen do hrátek s magnetofonovým páskem a zpětnou vazbou, je Richard Wagner a kousek z jeho opery Parsifal. Ve skladbě nazvané Maquette jej ovšem identifikujeme jen těžko, protože originál prošel důkladným filtrováním. Stejně jako u předchozího kousku, i tady je výsledkem jemně hučící zpětná vazba, pod níž spíše cítíme nějaký pohyb. Jako když se koukáme do hluboké vody, na jejímž dně se pravděpodobně něco pohybuje. Vidíme vlny, ale nedokážeme přesně určit, co je rozviřuje.
Rok 1970 byl pro Eliane Radigue přelomovou dobou, kdy uzavírala svou práci se zpětnou vazbou a páskami, aby se přesunula k čerstvě pořízenému syntezátoru ARP 2600, který se pak stal na řadu let jejím nerozlučným společníkem. Tato kolekce nahrávek je tedy zachycením tvůrčího zlomu. Následující tři kousky již využívají materiál vyprodukovaný na syntezátoru, ovšem dále zpracovávaný pomocí pásků. Epure nasadí drsný zkreslený rytmus jako jakési dřevní techno, Safari nad jemný rytmický puls v nepravidelných rozestupech vypouští průrazné tóny zpětné vazby, závěrečná Number 17 začíná, jako by se nůž třel o sklo, a postupně se rozevírá do hlubších poloh. Všech pět skladeb v sobě má kvality předznamenávající ambient a další žánry elektronické hudby a zároveň jistou rukodělnou kvalitu; místo klikání myší bylo třeba stříhat a lepit, pájet a šroubovat.
S ranou elektronickou hudbu je to podobné jako s hudbou renesance či baroka. V archivech se stále skrývají všelijaké poklady a smečky nadšenců je pročesávají a vynášejí na světlo, aby ukázali, co vše předcházelo dnešku. Někdy je výsledek zajímavý jen svou starobylostí, jindy se tak k nám dostane skutečně zajímavá a krásná hudba. To je i případ těchto vykopávek. Vedle toho je ovšem dobré si připomenout, že Eliane Radigue je stále aktivní a že se od elektroniky přesunula k akustickým nástrojům, z nichž doluje zvuky stejně, ne-li více magické.
