Emanuele de Raymondi: Buyukberber Variations

  

Emanuele de Raymondi: Buyukberber Variations

Zer0Killed Music (www.zerokilledmusic.com)

 

Všestranný italský skladatel Emanuele de Raymondi pro toto album vycházel z předem natočeného materiálu, o jehož vznik se s basklarinetem v místnosti s velmi dlouhým dozvukem postaral evropskou a jazzovou tradicí i folklórem rodného Turecka inspirovaný interpret a improvizátor Oguz Buyukberber. Raymondi z jeho spontánních nahrávek vybral různorodé krátké úseky, s nimiž se pustil do další práce u počítače – od precizního střihu přes smyčkování, vrstvení a další efektování až třeba po granulační syntézu.

Pro každou z deseti pouze číslovaných krátkých kompozic (většinou od dvou do pěti minut) je zde zvolen o něco odlišný přístup. Úvodní celek sympaticky pracuje s kratičkými samply, z nichž zpočátku ani původní zdroj zvuku nelze odhalit, a skládá je do jednoduchých souzvuků a trhaných rytmů. V pátém celku tvoří podobným postupům protiváhu plochy skládané z delších frází.

Pokud se v dalších skladbách pracuje s delšími úryvky, dostává se výsledek občas až na hranici toho typu kýče, pro nějž se vžilo označení „modern classical“. Většinou ale autor nebezpečí pádu do pseudoklasické meditativní hudby na poslední chvíli odvrátí nějakým osobitým střihem a z něho plynoucí barevnou či rytmickou kombinací. Toto dobrodružství ho zřejmě při tvorbě desky opravdu bavilo, zkouší ohledávat zmíněné hranice opravdu z různých stran a „bezpečněji experimentálnější“ kusy jsou nakonec možná i méně napínavé. Celek číslo šest se například hrdě odvíjí od repetitivních triolových akordických rozkladů ála Philip Glass, Raymondi je však postupně opatrně ořezává, přestavuje a doplňuje o něco méně spořádané vrstvy různých netónových šumivě drnčivých klarinetových zvuků. Nepravidelné zvukové nečistoty se tak sympaticky prolínají s relativně standardně protáčenými smyčkami a výsledkem je kvalita v mnoha ohledech nová.

Z alba každopádně může vzniknout dojem, že má dvě odlišné polohy – postupně stále abstraktnější práci s mikrosamply konkretizované třeba pouze odpadními zvuky klarinetu (klapání mechaniky apod.) a kompozice vytvářející „klasičtější“ struktury melancholické klarinetové polyfonie. Obě ale mají rozhodně své kouzlo a jejich opakované porovnávání rozhodně není ztrátou času.