Ensemble 5: The Summary of 4 vol. 2
Leo Records (www.leorecords.com)
Nebývá příliš častým zvykem, že soubor nedlouho po svém albu vydá pokračování nahrávky pod stejným titulem a s totožným obsazením. Nebývá příliš častým zvykem, že recenzent o této návazné desce píše s obdobným zaujetím, jako o té první. V případě CD The Summary of 4 vol. 2, které je dílem Ensemble 5, tomu tak je. Proč? Především: čtveřice majstrů svých nástrojů, což jsou Heinz Geisser (perkuse, kalimba), Fridolin Blumer (kontrabas), Reto Staub (klavír) a Robert Morgenthaler (trombón), prvním Summary nestihla dopovědět, kolik improvizačních nápadů, kolik variabilního pokušitelství a kolik vzájemného provokatérství v jejich souhře vězí. V těch sedmi dalších hudebních výpravách, z nichž Mother Earth je alternativně atavizující a Glimpses of a Ninja je rozděleno do hudební trojčlenky, se totiž pohybují od rázné, až uminuté romantičnosti po váhavé zatajemnění, od virválního holedbání po šíravostní vyzírání. Ani na okamžik se některý z muzikantů neocitne v roli osamocence, celé hudební dění se ustavičně prolíná, prostupuje, rozdírá i zadírá, přisazuje i překlenuje, rozdrobuje i dodrobuje. Každý zcela bezprostředně navazuje na každého, jeho výkonu přidává dokouzlení, opepřuje ho, přitakává mu, přičemž brilantní nahrávka Martina Pearsona tyto styčnosti plasticky předestírá a dotvrzuje, ať jde o táhlé či vrtulní trombónování, hloubavou či zapeklitou basu, rozsochaté, procinkávající nebo zrůzněné bicí anebo o výzevně rozpoutávaný i přípodotkující (leckdy preparovaný) klavír. Co tón, to událost, co spojení, to zvýtržňující vytržení, někdy dokonce, jako je tomu právě v Matce Zemi, spojené s excitujícím vytleskáváním a halekáním. Právě ve zmíněné ninjovské trojskladbě shledáváme až generálně úklidové puzzle hudebních plošek do sebe přeskočně zapadajících, je to zašumlovávané zpokernění licitace nástrojů od výbrušnosti přes závojnatost, veřejnění, vypleskňování, prodrncávání, rozbernění a překladnění až po kočkující zaumnění. Ustavičná návratnost nástrojových extravagancí podtrhuje jejich spontánní zaběsilostnění, vyštěbetávání, houfničení, zametání i vymětání. Podobně – ještě akcentovaněji – v závěrečném Amuru hudebníci vmžiku proměňují rytmus, intenzitu, úsilí, posloupnost, je to střídavě prorůstávající šíravostní vyzírání, průzračnění i vzdírání, povlovnostní průtočnění i výtočnostní vyhmatávání a vyšmidrávání. Nepředhánějí se přitom, ale sesbírávají všechny osobní i osobité šance do hromadného vyznění, ve kterém zaslechneme nejrůznější nuance od hudrujícího průnikání až po bouřní rozhazovačnost. Geisser (který má mimochodem na Leo Records na svém kontě už dvanáctý titul) a jeho kolegové jsou takřka nezadržitelní, jsou vybíziví, ne však podbíziví, jsou úměrně neúměrní.
Ano, hudbu Ensemblu 5 věru nemůžeme minout bez povšimnutí. Ochudili bychom se.
