Ensemble 5: The Summary of 4
Leo Records (www.leorecords.com)
Švýcarský perkusista a vůbec bicíman Heinz Geisser (zde i s kalimbou) proslul zejména svým Collective 4tetem, ale také spojením s Guerinem Mazzolou (v duu i kvartetu) nejenom na Leo Records, kde mu Leo Feigin vydal už osm desek, ale také na Black Saintu, Ayler, Silkheart, Cadence Jazz atd. Records (suma sumárum 25 alb). A jeho nejnovější CD The Summary of 4 dokládá, že ani nová formace Ensemble 5 se příliš nevymkne z dosavadních snah a zkušeností. Především: soubor Ensemble 5 má opět čtyři členy. Jsou to kontrabasista Fridolin Blumer, pianista Reto Staub, kterého jsme mohli slyšet i na Varšavském podzimu 2010, a trombonista Robert Morgenthaler – najdeme ho třeba na deskách Jacquese Sirona (a samozřejmě Geisser). Tím pátým do počtu prý je zpřítomněná „duše hudby“, všudypřítomná, naléhavá, přídavná. A je nutno dodat, že ta „duše“ je věru pěkně vřavná. Hned do úvodního tématu (nebudu uvádět názvy, podle mého na nich muzikantům ani moc nesejde) vrazí pětice – počítáme-li onu duši – hlava nehlava, nástroj nenástroj, úskočně skočně, napůl rozkochaně, napůl hněvně, rozhodně protrombónovaně, chvatně i uchvátaně s rozšilovaným klavírem a mlátivými bicími. Je to rozdmýchaně burleskní třenice nástrojů, jejíž hudební vesmír v kostce, tedy jakýsi svojský vesmírek, je virválně překotný, prolnutý vévodivě trombónovou výbojkovostí a třeskutostí perkusí. Ale nemylme se: ten, kdo stojí za tím veškerým kaleidoskopem (a teď mířím i k dalším sedmi komprovizacím) rozcapeného rozdýchávání a rozviřovaného rozdmýchávání, odměrkově odměřovaného průsakování nebo naopak nerudnostního útržkování, není Morgenthaler, přestože jeho trombón je možná slyšet nejvíc, nýbrž Geisser, muž nikoli v pozadí, nýbrž v podpolí všeho, který má v perkusivních rukou nitky, jimiž nenásilně a možná i nenápadně vším pohybuje. Album totiž ani zdaleka není jednolitě virvální, občas klavírní strunění obrátí směr k nehumpoláckému zvukování, jindy si nástroje rozpojivě snují zvolené téma, jako by si pejsek s kočičkou volili nerovnoměrné „poživatiny“ do jednoho dortu. Chvatnůstky sestřelují chrutivosti či výštěbnosti do útržkovosti. A jindy hudebníci vbíhají do kompozice s tleskotem a vykřikováním a vše výzevně prošpikují stupňujícími se šamanskými (o)hlasy. Další proměna nás vede k rozharašovanému vrstvení, rozjařování, rozdrncávání, přemáhání, rozmáhání i nezřízenostnímu vymáhání drastičnůstek, ale i z této (zdánlivé) chaotičnosti obvykle vzniká celistvostní dojem. Spíše nežli výzvy k souhře budí souputnictví muzikantů dojem soupeřnosti, vyhledavačské prozvučnosti a roztodivnostní proskočnosti. Nemyslím, že jde o ekvilibristní producírování, to ani náhodou, spíše mi vše připadá jako „rozhodujeme se tady a teď“, z čehož pak vyplývá jakási prekérní sešrotovanost jedinců ve jménu kolektivního vyjádření. V podstatě jde sice o jednu výhřměvnou rovinu, ovšem meandrovitě rozvětvovanou, měnlivou, protichůdně tvarovanou, protkávanou mysteriózními nadechnutkami, valivým zabořováním i brusnivým proklepáváním, směřující od souladu k nesouladu a naopak, ovšem celkovým dojmem zůstává napodiv smírčí nerozpojnost a souběžná soubornost.
Jsou alba, jejichž tok hudby je předem určený, a tudíž očekávatelný, nepřekvapivý. The Summary of 4 je pravý opak. Je modelováno jakoby v úprku a za součinnosti všech možných zvariovaných přístojností (= opak nepřístojnosti) a je tudíž náročné ho sledovat ve všech jeho nepředpokládaných detailech. Avšak od kdy by měla náročnost být něčím nepozitivním?
