Erdem Helvacioglu: Eleven Short Stories
innova recordings (www.innova.mu)
Turecký skladatel a (většinou) kytarista Erdem Helvacioglu (*1975) není na domácí ani zahraniční hudební scéně neznámý. Svědčí o tom dosavdních pět sólových alb, vydaných v letech 2003 až 2012 na takových značkách, jako je Sub Rosa, Aucourant, New Albion nebo Locust, dvojí duo 2010 – 2011 na Sargassu a Positifu a další a další. Pro mne nejzajímavější bylo CD Yuri Skies, na kterém participoval se Sarpem Keskinerem, Ozunem Ustou a Umutem Caglarem; vyšlo na re:konstruKtu v roce 2007. Nejnovějším přírůstkem do této diskografie je Eleven Short Stories, vydané na značce Amerického skladatelského fóra innova. Helvacioglu přesedlal z kytary (eventuálně harfy) na klavír a do jeho nitra, inspirací je mu tentokrát film, konkrétně jedenáct filmových režisérů, mezi nimiž najdeme i Davida Lynche, Krzysztofa Kieslowského nebo Stevena Soderbergha. Komu patří který příběh, to se můžeme pouze dohadovat, každopádně zvláštností je, že tu vznikl jakýsi hudební doprovod ex post, tedy k hotovým filmům. A Mark Keresman v doprovodném textu nad deskou k tomu dodává: „Tato jedenáctka je otevřena celé škále a odstínům emocí, napětí hororů a potřebě naděje.“
Helvacioglu, příznivec elektroniky, procesování a zvukových skulptur, „génius neobvyklého znění“, jak ho adoroval Ragazzi Magazine už v roce 2009, ozvláštnil svůj přístup k soundtrackům důslednými preparacemi klavíru za pomoci tužek, žiletek, papírů, plastikových i kovových lžiček, nožů, vidliček, bubenických paliček, kytarových trsátek a tak dále. Obhospodařoval nejenom klávesnici, nýbrž i nitro klavíru, a tím usiloval o iluzi neobvyklosti, tajemna a zcizení, prostřídal perkusivní pojetí s efektními zvukovými extravagancemi. Tím by mohla recenze končit s konstatováním, že výsledkem byla či mohla být prezentace jakési vizuální atmosféry.
Jestliže ovšem přihlédneme blíže k melodické náplni kompozic (nebo spíše útržků eventuálních kompozic, ať se jejich rozsah pohybuje od 3:09 k 6:30 minutám, na tom nesejde), jestliže je vysvlékneme ze zmiňované ambaláže, zůstane velice málo osobního a pozoruhodného; řečeno natvrdo: zbude cosi mezi ambientem a easy listeningem, ať se to zásluhou zvukových efektů (nejdůrazněji v čísle Blood Drops by the Pool) tváří sebehlubokomyslněji. Vše se odehrává na jedné zpomalené rovině, která by sama o sobě neměla nikoho obalamutit.
Ale abych nekončil takto negativně: Helvacioglu je plodný hudebník a usilovný hledač dalších zvukových zákoutí. I kdyby zůstal na této rovině a vytvořil další desítku podobných záležitostí, určitě by se proslavil. A nebyl by první, kdo by se dlouho a usilovně věnoval určitému, byť nepříliš progresivnímu pojetí, a koho by taková výdrž ověnčila oceněním. Přesto bych se vrátil k oné turecké inspiraci, o které jsem se zmínil. Tedy být jím.
