Ernesto Martinez: Sincronario
Tzadik (www.tzadik.com)
Americký skladatel Conlon Nancarrow vytvořil většinu svých skladeb pro mechanické piano, které mu umožnilo vytvářet extrémní polyrytmické konstrukce, příliš náročné pro živé interprety. Nancarrow strávil velkou část života v Mexiku a tam se setkal s mladíkem jménem Ernesto Martinez. A Martinez nyní Nancarrowovy zběsilé motorické myšlenky rozvíjí dál. V posledních dekádách se technická úroveň interpretů zásadně posunula, i kánony původně psané pro mechanické piano, v nichž každý hlas jde vlastním tempem, se dočkaly provedení od lidských interpretů. A živě svou hudbu provádí také Nancarrowoův žák Ernesto Martinez, jenž k tomu účelu dal dohromady vlastní ansámbl. Zatímco jeho první desce na značce Tzadik (Mutaciones, 2004) dominovala preparovaná akustická kytara, pro aktuální nahrávku sestrojil Hyperión, přenosný nástroj s nylonovými strunami a klaviaturou. K němu se přidává marimba, všelijaké bicí a baskytara.
Je to hudba, z níž někdo může dostat tik. Neustálý úprk šestnáctinových not zprvu budí zdání minimalistických repetic, než si uvědomíte, že se ve skutečnosti téměř nic neopakuje a hudba prochází nekonečnými proměnami. Ve srovnání s Nancarrowovými studiemi je o něco přehlednější a nepracuje tak často s různě rychlými vrstvami v rámci jedné skladby, stále je ale rytmicky hodně zapeklitá, což se nevylučuje s citelným energickým tahem. Ten podporuje významná role baskytary, která hudbu posouvá do téměř rockových sfér. Zároveň občas zaslechneme ohlasy (ale opravdu jen v náznaku) rytmů a frází mexické populární hudby. Jádrem desky je třívětá Suite Sincronario, v níž Hyperión, perkuse a baskytara splétají rytmické pavučiny od jednoduchých úderných motivů až k nepřehledným šmodrchanicím. Následuje kontrast v podobě čistě klavírní a snad až příliš prosté skladby em. Její „hezké“ rozklady akordů vystřídá disonantnější Anti M-R, ve které akustické nástroje doplňují i rejstříky syntezátoru. XZ-3 pro dva klavíry (nebo čtyřruční klavír, to není úplně jasné) je nejblíže hudbě Martinezova učitele Nancarrowa, 1+1=1 pro dva hráče na Hyperión je zběsile rychlou jízdou, kde svou roli hraje i skřípající a klapající mechanismus nástroje.
Zatímco někdo učí stroje, aby hrály jako lidé, jiný nutí lidi hrát jako stroje. V podání Ernesta Martineze v sobě mají „strojové etudy“ právě to potřebné napětí mezi lidským a ne-lidským přístupem, což jim dodává velkou sílu.
