Ve filmech Wernera Herzoga hraje hudba důležitou roli, přičemž je třeba poznamenat, že tento německý režisér měl vždy vyhraněný hudební vkus. Kosmické syntezátory Floriana Frickeho a jeho skupiny Popol Vuh se střetávají s Herzogovým oblíbencem Richardem Wagnerem i hudbou renesance (Herzog natočil mimo jiné dokument o wagnerovských slavnostech v Bayreuthu i o šíleném renesančním skladateli a vrahovi Carlu Gesualdovi). Často také sahal po lidové hudbě různých zemí. Ke svým dvěma novým filmům si pozval holandského violoncellistu Ernsta Reijsegera. Ten se pohybuje stejnou měrou ve vážné hudbě i v jazzu (recenzi desky Continuum s Geri Hemingway a Georgem Graewem najdete v HV 4/2006), nyní vytvořil zvláštní syntézu o mnoha složkách.
Film The Wild Blue Yonder kombinuje dokument o vesmírné expedici Galileo s fantazií o mimozemšťanech, kteří tu nepozorováni žijí již dávno mezi námi; záběry z vesmíru tu plynule přecházejí do záběrů z podmořských hloubek. Dokument The White Diamond sleduje Grahama Dorringtona, dobrodruha letícího v heliem naplněné vzducholodi (připomínající ilustrace k Verneovým románům) do srdce pralesů v jihoamerické Guayaně.
Reijseger ke svým violoncellovým improvizacím přizval výrazné hlasy: pětici zpěváků Cuncordu de Orosei ze Sardinie (vydali u Winterů i vlastní CD, s Reijsegerem natočili Colla Voche) a senegalského zpěváka Mollu Syllu. Zvláštní zvuk sardinského sborového zpěvu, jehož harmonie mohou středoevropskému uchu znít poměrně disonantně, syrový témbr hlasu Molly Sylly, který zpívá v jazyce Wolof (v několika případech jde o překlady částí latinské mše), a sytý tón violoncella se slévají v hypnotický proud hudby. S tím kontrastují místa, kde má violoncello za spoluhráče zvuk šumícího lesa nebo pípající komunikace v kosmické lodi či kde se Sylla doprovází na prstové piáno mbiru. Árie z Händelovy opery Xerxes, jejíž historická nahrávka byla zařazena i se šuměním a praskáním desky, zde nepůsobí jako cizorodý prvek, naopak zcela přirozeně se vynoří z violoncellových flažoletů.
Podobně jako Herzog vychází z dokumentárního žánru, ale ve výsledku tvoří spíše obrazové fantazie, Reijseger bere zemitost lidového zpěvu a dřevěnost violoncella, a dává tak vzniknout hudbě až psychedelického účinku.