- Inzerce -

Eva Turnová: Drbu Vrbu

Obdivuji každého, kdo jde se svou poetikou na trh. Nikdo do sebe příliš nenahlíží, a když už, tak jen proto, aby zjistil, jak se má chovat, aby ho příště někdo neopustil nebo nevyhodil z práce, a hlasitá sebereflexe je vlastně takový emoční nadstandard. Proto je asi i nedostatek textů. Myslím dobrých. Není odkud tahat.

Čelit svým vlastním démonům a přijímat je se sice stalo kavárenským tématem, ale v reálu si každý raději loupne xanax, i mechanismy řešení problémů ve vztazích se zužují na obranu nebo vytěsnění, tedy odchod. Z pocitu prázdnoty se pak lapá po vnějším, díky kterému se lze sám se sebou elegantně celý život míjet. Proto ten hlad po virtuálním násilí a po drbech všeho druhu.

V době, kdy mi bylo asi tak sedmnáct, kdy se lidi tolik nestyděli za slabost, jsem milovala texty Oldřicha Janoty:

Letící kámen vrhá stín, / na konci dráhy se s ním setká. / Možná jsme plamen, možná mnohem míň / a mezi stíny hledám svědka. / Křehká slova jsou. / Krev tvá a pak v závěji sníh. / A pak větrný sloup, / byl to pláč nebo smích? // Jednoho rána v šachtách pod Prahou / hliněná těla králů vstanou. / A smíchaj´ svý bláto s modří nad hlavou / a vodu sladkou s vodou slanou. / Křehká slova jsou. / Krev tvá a pak v závěji sníh. / A pak větrný sloup, / byl to pláč nebo smích?

Ale mnohem častěji jsem, aniž bych o to usilovala, slýchávala texty jako:

Skončili jsme, jasná zpráva, / proč o tebe zakopávám dál, / projít bytem já abych se bál. / Dík tobě se vidím zvenčí, / připadám si starší menší sám, / kam se kouknu kousek tebe mám. // Pěnu s vůní jablečnou, / vyvanulý sprej, / telefon cos ustřihla mu šňůru, / knížku krásně zbytečnou, co má lživý děj, / píše se v ní jak se lítá vzhůru, / lítá vzhůru, ve dvou vzhůru.

Ten první text zůstal na hranici jakéhosi folkového undegroundu, ten druhý přežil desetiletí. 

Nejde o to, hledat příběh mezi knihou a autorem, ale mezi textem a čtenářem. Jenže je spousta špatných čtenářů a posluchačů textů, kteří potřebují vědět jak to je. A tak přistupují k tvorbě, důmyslu, nadsázce, dvoznačnosti i hudebnosti. Jako psychopatický milenec, který ženu svlékne, sedře z kůže, zbaví masa a teprve když drtí kostru v zubech, má dojem, že pronikl dovnitř. Přitom nejde o to, jestli byl Carroll pedofil a Dostojevskij olupoval stařenky, ale o to představit si sám sebe na místě Raskolnikova a pocítit tu hrůzu, vnitřní zoufalství, osamělost, hlad, touhu po smrti vtáhnout příběh do vlastního sklepení plného temných bludišť.

Bohužel převahu mají texty jasné, kde se nad ničím nemusí moc koumat. Daleko víc lidí si zřejmě představí ustřiženou telefonní šňůru od telefonu, jak chodí bytem, jak jim vyvanul sprej a paralyzovaní z rozchodu ho nebyli schopni hodit do odpadkáče a mnohem víc lidí čte knížky se zbytečným dějem, kde se lítá vzhůru, ať už si představí Gagarina s Lajkou nebo sami sebe s Jarčou.

Proč by se stylizovaly do věty „možná jsme plamen, možná mnohem míň a mezi stíny hledám svědka“ když se jim to nikdy nestalo? Navíc a možná právě tím, některá slova jako např. „láska a pravda“, ztratily svůj hluboký význam, protože jsou opentlené a dlouho zneužívané naprosto nic neříkajícími nesmysly.

Přitom nic proti civilní poezii: Nedávno jsem hrála na vernisáži, kde vystupoval Milan Buričin, který zpívá o tom, jak si vařil oběd, oslavnou ódu na hřebíky a sólo pro cirkulárku. Je to začínající šedesátiletá hvězda, legenda alternativního folku, internetová entita, úkaz v teplákové mikině s nastavenými rukávy, s Casiem a svým telefonním číslem přilepeným na zadní straně kláves. Nejdřív jsem si myslela, že je to celé prdel, ale po rozhovoru s ním jsem pochopila, že jeho duše i záměr jsou naprosto čisté, až tak že pro civilnost v něm není místo pro složitější hudební vyjádření. Vlastně neznám nikoho, kdo by neuměl vymyslet podobnou píseň, jak si usmažil vajíčka, která se buď povedla anebo přismahla. Ale o to nejde. Jde o to, že to není parodie, že pojmenovává věci tak, jak jsou, bez jakékoli konotace nebo její možnosti a že to dělá naprosto upřímně. Nejde mu primárně o to, být vtipný, získat prachy nebo se proslavit. Aspoň zatím. Jde s kůží na trh kvůli hřebíkům a lidi od 14 do 60 si jeho texty zpívají, protože jde s kůží na trh za ně. Forrest Gump české hudební scény.

Křováci,Křováci, / to jsou ale pašáci, / vydrží bez vody v pusté poušti / a humor je nikdy neopouští. / Křováci,Křováci, / to jsou ale chytráci, / vyhrabou hlízu skrytou v písku, / vymačkaj dobrou šťávu na misku, / ham-ham.

Původně jsem chtěla psát o Zappanále, ale nenapadlo mě nic jiného krom toho, že jsme se všcihni tak ožrali, že jsme se na hotelu namydlili pytlíčkem gumových mevídků, které byly na polštáři a čekali jsme, kdy začnou pěnit… pěna s vůní medvídkůůůůů. Promiň, Vrbo.

 

(foto: Daniel Vojtěch pro časopis Maxim)