Evan Parker / Paul Dunmall / Tony Bianco: Extremes

  

Evan Parker / Paul Dunmall / Tony Bianco: Extremes

Red Toucan Records (www3.sympatico.ca/cactus.red)

 

Ta fotografie v bookletu k CD Extremes nám ukazuje tři bohatýry dnešní jazzově laděné improvizace v dobré pohodě. Jsou to dva velmistři tenor saxofonu Evan Parker a Paul Dunmall a pokušitel s bicí soupravou Tony Bianco. A ten právě nese odpovědnost za setkání v této hudební trojčlence, které se uskutečnilo v Garden Cottage, Delbury Hall 27. června 2014. Kdysi hrávala tria či kvarteta v domácím prostředí, ať měšťanském, či šlechtickém, pro potěšení vlastní a úzkého kruhu přátel. Na zcela jiné úrovni, ale v podstatě s totožným cílem proběhla i hudební sešlost, při níž ovšem nešlo o nezávazné muzicírování, nýbrž o důsledné odhalování neočekávaného (navíc potažmo pro velké publikum), o výbušný trojtrysk muzikantů, mířících do oblastí, které si předtím možná ani nedovedli představit, přestože všichni tři mají za sebou přebohatou hudební zkušenost. Zejména Bianca s Dunmallem pojí dlouholetá spolupráce jak na Emanemu (například Hour Glass, navíc s Marciem Mattosem a Paulem Rogersem,) tak na Dunmallových albech (jako je Tribute to Coltrane nebo Iyou), na Schlipenbachově Vesuviu a podobně. A tak není divu, že jednou Bianco nadhodil právě Dunmallovi, jak by možná bylo zajímavé, kdyby do Garden Cottage přizvali Parkera a ozkusili si, jaké hranice by dokázali s ním překročit v triu, neboť „neočekávanost je velice riskantní nápad pro lidskou zkušenost“. Ten odvětil zcela lakonicky: „Zeptej se ho!“ Parker shledal, že právě potrhlost tohoto experimentu se mu zamlouvá, a výsledek byl zpečetěn trojicí opusů, jaké opravdu slýcháme pouze zřídka.

Do více než dvaatřicetiminutové Extreme se přesmyčkové tenory vnoří s robustností sobě vlastní, rozbouřeně a nadlouho nevybouřeně, (o)překotně valivě, s rozvášněnou mísivostí a propadavou vodopádností, zatímco bicí je zadrmolivě a vojácky houfnicově, se stetoskopickou rozhodností podmítají. Polétavost, prohrouženost, střemhlavost a znovuvztyčnost saxofonů je bezpauzně tvrdošíjná, ne však srdceryvná, zato závraťová, rozvervně vervní, výdržně výtržnická, závodivě divá, nepompézně drtivá, s expresivně expresívním podduněním bicích.

Anotace tvrdí, že jde o coltraneovskou inspiraci, já však tu cítím i filiaci aylerovskou a něco kirkovštiny, tito saxofonoví kolosisté působí předhonivě, až honitebně, nevroucně, zato s opulentní odivností zásmyčně se pronásledují, žádný z nich neustoupí ani o píď ve své vyvřelné výbojnosti, neutuchají ve své okluzní rozkřičenosti, dokud se nerozhodnou ponechat bicím dostatek prostoru, aby si parádně zaexcelovaly. Ale pak si s novým vzmachem postupně vydobývají další pozice, tentokrát sice napřed výměnlivě, avšak jejich rozhecovávaná uminutost, podtínaná prosečivostí bicích, si pohrává se soutěživostí, čí uminutost bude bezprostřednější, vynalézavější, rozmáchlejší, hamižnější, obžernější. Toro střetnutí parkerovštiny s dunmallovštinou přináší neustále nové vtoky proudnosti, jako by ani jeden z tenorových matadorů nemohl ve svém nekonečném výdržnění ustat, necítíme ani stopu zchvácení, naopak jejich uchvácení se renovuje s každou další proměnou bouřkovnění… až do konečné záklopky.

Pětiapůlminutové All Ways oproti tomu nabídne ztišené zdůstojnění, halivostní protýkání, vykolíkovávané mutýrování, bloumavé baštýření a rozvíravé jitření, pózující (u)čarování s paritním podílnictvím obou saxprotagonistů.

Do šíře se hned vycházivě a kustódsky uvádivě vynoří téměř čtyřiadvacetiminutový Horus s famóznivým vychutnavačstvím, soustřednost saxů s bicími má svoji souvztažnost, nabídne neomezovanou plochu pro tenory i jednotlivě, s vehementními sóly, prezentovanými naplno, k nimž jim Bianco zadělá na důkladné podloží. Následuje však nové rozjíždění a saxy se opětovně střetávají, doplňují, holedbají se nebo (v protikladu k úvodní pasáži i) vroucní, průzkumničí, vzájemně se vůči sobě vymezují, zašmodrchávají a vyšmodrchávají zapeklité situace, rozcházejí se a zase shodují, je to ustavičná přílivovost bez odlivů, nezmatečné roztřešťování, mnohoobratné vehiklování, souběžná i překotivá hovorčivost, rozkošatěná krouživost nad virblováním a nášlapným zaminováváním a vývrtkováním, což vrcholí ve vybíjené s podbíjením a ve vyblouzňování ad absurdum. Poklesnutí do utuchajícího záminkování znovu sice bytelní a vše se vzájemně prorezonovává, nicméně to už spějeme do pajánového (u)zavírání a spolu s hudebníky veklopýtáme do zafinišování.

Co zbývá? Jedině da capo al fine. A vychutnat si znovu „konverzaci, kterou toho dne (27. června 2014) měli Parker, Dunmall a Bianco o časech, ve kterých žijí,“ jak nás ujistil v doprovodném textu k albu osnovatel akce. O časech, ve kterých žijeme. To dodávám já.

Kanadské Red Toucan Records, vedené Michelem Passarettim, věru nechrlí kompakt za kompaktem. Ale když něco pod emblémem této značky vyjde, vždy to stojí za pozornost.