Británie se zdá být ideální živnou půdou pro excentriky všeho druhu. Jedním ze zástupu ostrovních osobností, jež se s grácií vymykají normálu, je i hudebník Robert Wyatt. Jeden z hybatelů anglického psychedelického rocku šedesátých let pod vlivem životních okolností vyrostl v nejbáječnějšího písničkáře alternativní scény nebo největšího alternativce v řadách folkařů. Škatulky u Wyatta ovšem nehrají žádnou roli, ve svém domečku na anglickém venkově dokáže i po šedesátce dělat desky, z nichž mrazí v zádech. Britský label Domino (u nás distribuuje Day After) začal koncem loňského roku vydávat reedice drtivé většiny jeho nahrávek. Jedna z nejunikátnějších postav britské hudby na okraji posledních čtyřiceti let se tak znovu dočkala zasloužené pozornosti.
Když se probíráte Wyattovou sebranou diskografií (kterou doplňuje i EP remixů), napadne vás, že jeho styl se za čtyřicet let příliš nezměnil. Jeho jádro stále tvoří jazz (či free-jazz), k němuž přilnul v dospívání, a samozřejmě podtóny psychedelického rocku, které načerpal jako bubeník Soft Machine. Jedna z nejzásadnějších skupin anglického psychedelického hnutí konce šedesátých let a tzv. canterburské scény natočila s Wyattem čtyři studiové desky a zažila třeba úspěšné americké turné jako předkapela Jimiho Hendrixe. Se Soft Machine se Wyatt rozloučil v roce 1971. Táhlo ho to na sólovou dráhu a zbylým členům kapely se moc nezamlouvaly jeho eskapády s amfetaminy a alkoholem.
Těsně po odchodu od Soft Machine natočil sólové album The End of an Ear, které dnes záměrně ze své diskografie vynechává, a vydal také dvě desky pod hlavičkou projektu Matching Mole (od francouzského machine molle, překladu spojení soft machine). Zatímco debut byl čistě Wyattovou záležitostí, na druhé desce už je z Matching Mole regulérní kapela, která se o autorství písní demokraticky dělí. Po turné Wyatt kapelu rozpustil, o rok později ale postavil novou, s níž se chystal natáčet třetí album, jehož materiál připravoval v Benátkách, kam doprovázel svoji přítelkyni – básnířku Alfredu Benge. Plány na další aktivity ovšem zhatil první červnový den roku 1973, kdy Wyatt v opilosti vypadl z čtvrtého patra domu a zlomil si páteř.
Wyatt dnes na nehodu, která ho doživotně upoutala na vozíček, paradoxně vzpomíná jako na určitý druh vysvobození. „ V nemocnici jsem měl dostatek času snít. A hlavně jsem už nemusel být bubeníkem a hrát s kapelou,“ říká po letech. Okamžitě po propuštění se pustil do realizace své patrně nejlepší desky – ambiciózní zvukové koláže Rock Bottom. Sahá od evokativní milostné písně Sea Song přes free-jazzovou kanonádu Alife až k Little Red Robin Hood Hit The Road, která končí drženými tóny, do nichž skotský básník Ivor Cutler recituje surreálnou báseň. Jsou na ní slyšet jeho kořeny v canterburské psychedelické scéně, zároveň je ale zřejmé, že se Wyatt posouvá do mezižánrového prostoru, který obývá dodnes. „ Nikdy jsem necítil žádnou spřízněnost s generací šedesátých let. Nevím, co to je být patriotem určité éry,“ přiznává. Rock Bottom je zvukovým pokladem, který si postupně musí objevit každá nastoupivší generace britských hudebníků od post-punkových a politicky uvědomělých Scritti Politti až k současným elektronikům Hot Chip. Nový rozměr desce v našem desetiletí dalo zveřejnění záznamu koncertu v Theatre Royal Drury Lane z roku 1974, který ve zmíněné reedici také nechybí.
Nostalgický idealista
„ Robert Wyatt by nemohl být nikým jiným než Angličanem. Je produktem starých tradic a industriální revoluce. Jeho hlas jako kdyby byl součástí krajiny, sladké melancholie širých polí a vřesovišť,“ rozepsal se o Wyattovi internetový magazín Quietus. Popis se dotýká patrně nejpodstatnějšího stavebního kamene Wyattovy tvorby – nostalgie po starém, ztraceném světě. Ta dostávala podobu folkových prvků u Soft Machine nebo evokace poválečné Anglie na jeho novějších deskách. Odráží se nakonec i v jeho politických názorech, které jakoby byly věrné myšlenkám sociálního státu zlaté éry Labour Party v šedesátých letech.
„ Vyrostl jsem v poválečné Británii a byla to pro mě velmi příjemná doba. Zdálo se, že fašismus je poražený, měli jsme zdarma zdravotní péči a školy. Narodil jsem se do tohoto systému a vidět najednou nástup rasismu a dalších nešvarů mi způsobilo šok,“ říká Wyatt. Terčem jeho skladeb se v 70. a 80. letech stala samozřejmě Margareth Thatcherová. Wyatt jen dvakrát zářil v anglických žebříčcích, jednou s předělávkou I’m a Believer („ Nenávidím Neila Younga. Celé to byla úlitba nahrávací firmě, která potřebovala hit.“) a podruhé s protiválečným singlem Shipbuilding. Protestsong k válce o Falklandy pro něj napsal Elvis Costelo. Na začátku osmdesátých let se Wyatt stal členem Komunistické strany Velké Británie. „ Komunismus byl nejvznešenější experiment v lidských dějinách a rozpad Sovětského svazu není nic, co by se mělo oslavovat,“ říkal v polovině devadesátých let v rozhovoru pro The Wire. Premiérská éra Tonyho Blaira byla pro Wyatta časem hořkého úpadku britské levice, která se podle něho zaprodala. A britská angažovanost ve válce v Iráku je důvodem, proč na poslední části své Comicopery nezpívá anglicky, ale italsky a španělsky.
Na začátku osmdesátých let vydal Wyatt sérii singlů, které pak posbíral na albu Nothing Can Stop Us (1982). Až na úvodní sarkastickou Born Again Cretin (Znovuzrozený mrzák) ji tvoří coververze písní s politickým podtextem. Nechybí mezi nimi ani Stalin Wasn‘t Stallin, původně americká patriotistická píseň z časů druhé světové války oslavující tehdejšího spojence Sovětský svaz, nebo kubánská lidová Caimanera (aneb známá Guantanamera). Láska ke coververzím je jednou z fascinujících věcí na Wyattově tvorbě. Přes všechno zůstává v srdci jazzmanem a bez uzardění přiznává, že jeho kompozice obvykle začnou jako pokus zahrát nějakou už hotovou cizí skladbu. „ Mám dvě metody, jak napsat píseň. Jedna je podobná karaoke. Pustím si nějakou pěknou skladbu, a když deska skončí, snažím se ji napodobit a samozřejmě mi to nejde, a tak z toho vyleze něco jiného, co pak můžu považovat za vlastní skladbu. A druhá metoda je, že se pokouším vzpomenout si na nějakou píseň, která se mi líbila, a zahrát ji znovu,“ říká v rozhovoru pro internetový portál musicOMH. Wyatt svůj inspirační zdroj někdy otevřeně přizná jako na své třetí desce Ruth Is Stranger Than Richard z roku 1975, na níž kreativně přetvořil skladby svých kolegů, jako jsou Fred Frith nebo Mongezi Feza. Na desce je také předělávka oslavné písně na Che Guevaru Song For Che od Charlieho Hadena, bělošského freejazzového basisty, spolupracovníka Ornette Colemana a šéfa Liberation Music Orchestra.
Wyattovy vlastní skladby z alb Old Rottenhat (1985) a Dondestan (1991) sžírá neprostupná melancholie, pomalý jazzový rytmus a líný kavárenský klavír, do kterého autor recituje svoje litanie o rozpadu světa (abstraktnější texty od jeho manželky tvoří zhruba polovinu desky). Druhé jmenované album se zapsalo do historie trochu kuriózně jako původce termínu „wyatting“, který už pronikl i do anglických výkladových slovníků. Označuje otravné přehrávání jedné desky pořád dokola ve veřejném jukeboxu. Albem Dondestan takto terorizoval osazenstvo v jedné londýnské hospodě jistý učitel a trochu hanlivý termín wyatting od té doby pronikl do všeobecného použití. Wyatt to komentoval: „ Nechci znepokojovat lidi. Ačkoliv je pravda, že někdy, když se snažím být normální, se mi to stejně daří.“
Navštívit svůj hrob
Nahrávky z devadesátých let klesají pod tíhou Wyattových depresí, alkoholismu a chronické nespavosti. Světlem na konci tunelu je ironicky nazvané album Shleep (1997), které Wyatt natočil se skupinkou přátel, mezi nimiž byli Brian Eno, Phil Manzanera, Paul Weller nebo jazzový saxofonista Evan Parker. S nově nabytou energií natáčí novou verzi Dondestan s podtitulem Revisited a se stejnou sestavou jako na Shleep připravuje v roce 2003 Cuckooland. Vřele přijatá nahrávka si dokonce vysloužila nominaci na Mercury Prize jako nejlepší britské album objevilo Wyatta pro mladší generaci. Důkazem budiž pozvání od Björk na její desku Medúlla.
Wyattovu tvorbu si těžko představit bez jeho manželky Alfredy Benge. Anglická básnířka a malířka polského původu je autorkou více než poloviny textů a také stvořila všechny obaly jeho desek. Vzali se těsně po Wyattově nehodě a dnes spolu žijí v domečku v městě Louth v hrabství Lincolnshire v středovýchodní Anglii jen pár kilometrů od moře. V idylickém místě jako kdyby se naplňovala jeho touha po návratu k prapůvodním kořenům jeho hudby a Wyatt zde dokázal stvořit pozdní vrchol své tvorby – album Comicopera (2007). Písňový soubor rozpínající se svými hudebními vlivy od Izraele, Španělska, Norska až do Karibiku a latinské Ameriky se sestává ze tří tematicky odlišných částí. „ Vyrostl jsem na vinylech a pořád záměrně vytvářím dvacetiminutové bloky písní, které by se mohly vejít na jednu stranu vinylové desky,“ vysvětluje, a proto jednotlivé části Comicopery zaplňují tři strany vinylových nosičů (na zbylé čtvrté je vyrytá Wyattova báseň). Jmenují se Lost in Noise (osobní reflexe nad smrtí starých přátel), The Here and the Now (zamyšlení nad tím, co to znamená být Angličanem v čase války) a lingvistickým protestem Away With the Fairies, který je oslavou volnomyšlenkářství a globálních hudebních tradic – čtyři z pěti písní jsou coververze. Album končí další ódou na Che Guevaru Hasta Siempre Comandante.
Wyatt kolem sebe při natáčení své zatím poslední desky soustředil velký ansámbl spolupracovníků a skromně přiznal, že při tvoření desky nebyl mnohdy nic více než dopravní policista, který ukazuje, kdy má který hudebník přednost v souboji nápadů. Skrytým motivem Comicopery je Wyattovo vyrovnávání se se stářím. Že deska vyšla na indie labelu Domino, v jehož stáji jsou mladé rockové hvězdy jako Franz Ferdinand nebo Arctic Monkeys, je trochu paradoxní. Wyattova tvorba je totiž popřením étosu mládí v populární hudbě. „ Moji hrdinové jsou lidé jako Picasso nebo Miro, kteří dosáhli svého vrcholu v pozdním věku. Ve stáří udělali věci, které by nikdy předtím dokázat nemohli,“ říká Wyatt. „ Dnes je nádherný den právě na to, abych si prohlédl svůj hrob,“ zpívá v A Beautiful War ze své zatím poslední desky. Vousatý excentrik se ale do hrobu ještě zdaleka nechystá.
Robert Wyatt – selektivní diskografie:
Rock Bottom (1974)
Ruth Is Stranger Than Richard (1975)
Old Rottenhat (1985)
Shleep (1997)
Cuckooland (2003)
Theatre Royal Drury Lane 8 September 1974 (2005)
Comicopera (2007)