- Inzerce -

Faust je mrtev, opera ne

Pascal Dusapin: Faustus, The Last Night, Naïve (www.naiveclassique.com)

 

Charles Gounod, Hector Berlioz, Ferenc Liszt, Josef Berg, Luboš Fišer, Hans Eisler, Alfred Šnitke, Magnus Lindberg, Henri Pousseur, Wolfgang Rihm, Einstürzende Neubauten… To je jen krátký výběr jmen ze seznamu hudebníků, kteří se inspirovali faustovskou legendou (nepočítaje v to zasloužilé německé krautrockery, kteří si jej vetkli do názvu). Nyní je do seznamu třeba připsat novou položku – operu francouzského skladatele Pascala Dusapina

 

Od šestnáctého století, kdy se příběh učence, jenž se dá do spolku s  ďáblem, poprvé objevil v zapsané podobě, se zaryl do západního kulturního povědomí, takže většina lidí o něm má alespoň přibližné představy. Při práci s tak „profláknutou“ látkou, jako je Faust, si autor může dovolit vynechat samotný děj a spoléhat na divákovo povědomí o  něm. Právě tak pracuje Dusapin, který si metodou koláže sám vytvořil libreto. Goethova Fausta ovšem vynechal a sáhl po starší verzi od Christopha Marlowa z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století (ta je u  nás poměrně známá také díky již několik let úspěšnému provádění ve Vyšehradských katakombách). Tento text promíchal s dalšími nefaustovskými materiály: Williamem Blakem, Samuelem Beckettem nebo Williamem Shakespearem. Kdesi v libretu je údajně také ukryta citace George W. Bushe, skladatel ji ale odmítá prozradit.

 

„Operní předehru“ tvoří jeden akord orchestru, při druhém se již ocitáme na ciferníku hodin vymezujícím prostor celé opery – hodinové ručičky vozí herce dokola nebo je nutí uskakovat, skrz čárky na ciferníku vede cesta kamsi pryč i tudy přicházejí nové postavy. Faust a Mefisto (pro přátele Meph) spolu strávili dlouhý čas a nyní zbývá poslední noc. Pak kontrakt vyprší. Faust se přitom ještě chce dozvědět pár věcí, třeba pravdu o tom, kdo stvořil svět. Po těch letech si na sebe oba zvykli, zároveň si lezou na nervy a snaží se neustále mít jeden nad druhým navrch. Zatímco jindy je Faust prezentován jako výjimečná postava, která se v touze po vědění dostala na špatnou cestu, jako člověk ne-li sympatický, tak alespoň čímsi imponující, Faust Dusapinův sympatie vzbudí sotva. Spíše je to symbol průměrnosti, který jen podlehl iluzi vlastní výjimečnosti. Ani pekelný agent Mefisto není úplně dokonalý – kromě odpovědí na některé Faustovy otázky mu také dělá problém vyslovit jméno Boha.

 

Opera nemá dramatický děj, je spíše sérií dialogů, konfliktů nebo filozofických disputací mezi oběma protagonisty. Do nich vstupují další tři postavy, které ovšem zároveň jako by se pohybovaly v jiném plánu a  jejichž akce se jen místy dostávají do kontaktu s tím, co probíhá mezi dvěma hlavními aktéry. Anděl, volající Faustovu duši zpět na stranu nebe, je neviditelný a slepý, Sly, figurka pijáka vypůjčená ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy je symbolem toho nejtupějšího a  nejpřízemnějšího z lidské povahy, Togod (možno číst jako „to God“ nebo jako anagram Beckettova Godota) je možná Bůh, ovšem Bůh unavený a  osamělý.

 

Faustus je především drama, a proto stojí na hereckých výkonech. Aby „děj bez děje“ neztratil tah, musí se zpěváci do značné míry stát i  herci. A to se zde děje v míře více než dostatečné. Až by se chtělo tvrdit, že teprve v televizi si můžete vychutnat herecké kvality, výrazy a jejich proměny – především u Fausta a Mefista. Oba v ošoupaných oblecích, holohlaví a bíle nalíčení, vypadají trochu jako bratři.

Dusapin (ročník 1955) má na svém kontě již několik oper (Roméo et Juliette, Medeamaterial na libreto Heinera Müllera, To Be Sung podle Gertrudy Steinové). Byl krátce žákem Oliviera Messiaena, větší vliv na něj ovšem měl Iannis Xenakis a něco xenakisovského můžeme slyšet i ve Faustovi, v tom, jak se zvuk orchestru přelévá a proměňuje. Proti Xenakisově nechuti k hudebnímu psychologizování je ovšem Dusapin „lidštější“ a emoce do hudby pouští. Určujícím prvkem je v jeho opeře text a hlasy, které jej oživují (zpívá se anglicky). V tom je zase v  Dusapinově hudbě něco, co ji spojuje s německo-rakouským dědictvím první poloviny dvacátého století. „Sprechgesang“, tedy projev na hranici mluveného a zpívaného, s nímž přišel kdysi dávno Arnold Schönberg, tu představuje základní rovinu, od níž se zpěváci jen občas odrazí, aby se na jednom slově či frázi „zasekli“. Xenakisovské zacházení se zvukem jako materiálem k „sochání“ se s dramatismem spojuje do zajímavého výsledku: Hudba je to často jakoby jednohlasá, ovšem je to jednohlasý proud proměnlivé tloušťky, barvy i tvaru. Jako když se lije nějaká hustá tekutina. Jen občas je proud narušen dramatickými zlomy nebo naopak tichem.

Důležitou charakteristikou opery Faustus, the last night je úspornost: v  trvání (devadesát minut na operu není mnoho), scéně i postavách. Ačkoliv jde po mnoha stránkách vlastně o konzervativně chápanou operu (žádné míchání hudebních žánrů, projekce atd.), posouvá se v ní staleté téma do nového světla a výsledkem je důkaz, že v tomto hudebně-divadelním oboru ještě lze vytvořit pozoruhodné věci.

Za dílem samotným nezaostává ani interpretace. DVD je záznamem inscenace opery v Lyonu v režii Petera Mussbacha a v obsazení Georg Nigl (Faust), Urban Malmberg (Mefisto), Robert Wörle (Sly), Jaco Huijpen (Togod) a  Caroline Stein (Anděl). Orchestre de l’Opéra de Lyon řídil Jonathan Stockhammer.