Před třiceti lety nahrál Keith Jarrett sólovou improvizaci The Köln Concert: spontánní tvorba u klavíru, v obecném povědomí cosi nového, se stala milníkem a jednou z nejprodávanějších jazzových položek všech dob. Dočkali jsme se po třech desítkách let alba v čemsi paralelního? Radikální i hudebně opojný třiačtyřicetiminutový proud improvizace zrcadlí dosavadní zkušenost vídeňského Christiana Fennesze s laptopem, tedy vytvářením digitální hudby v reálném čase koncertu.
Byla to éra Velvetů a Hendrixe, jež začala pokládat za samozřejmý i nečistý zvuk kytary, chraptivý či přebuzený tón pokládaný dosud za „chybu“. Podobné chyby, ale v oblasti syntetického zvuku a technologie, legitimizuje současná éra a činí z nich čím dál samozřejměji přijímaný zvukový materiál. Fennesz začíná svůj set smyčkou ze zvukového prachu a šumu, aby záhy rozkryl podstatné karty. Jednak se ztratí pravidelný rytmus a nastoupí živé, neustále regulované přelévání materiálu. Ale hlavně: výslovně a s překvapivou konkrétností se ozve (dosud maskovaný) nástroj-zdroj zvuku: kytara. Fenneszovo hraní na kytaru je tu písničkářské, folkrockové: je zaživa rozežíráno louhem digtálních procesů, ale stejně máme kdesi uprostřed pocit, že tu někdo taví ve výhni Macintoshe pinkfloydovské Wish You Were Here. Reakce na minulé a přítomný okamžik se tu tlačí v jediné sekundě, rozestupují se, slyšíme virtuální prostor tvořený ozvěnami různých časů. Všechno spolu okamžitě dál reaguje. Můžeme hádat, kdy předvídatelně a kdy živelně: ale pro výsledek to není podstatné.
Hudba, jež postupuje vpřed řetězcem proměn – to je dnes vlastně snadný posluchačský tvar. Fennesz zkouší být ve svém světě melodikem: dokáže to, aniž by se zpronevěřil podivné, ještě pořád neprozkoumané podstatě laptopové zvukové drtičky. Třičtvrtě hodiny hudby (s pauzičkou před přídavkem, ale všechno v jednom tracku: japonský přístup?) bez stálého pravidelného rytmu, to zní trochu odrazujícně: kdo by před pár řekl, že toto budeme poslouchat jako zdařilý mainstream progresivní scény? Fennesze sledujeme s napětím jako kohosi, kdo jde první a razí cestu. Zatím pořád nebrzdí: nové spolupráce s Davidem Sylvianem a projektem Sparklehorse napovídají, že laptopová špička je v našich dnech přijímána mezi hudebnickou kreativní aristokracii.