- Inzerce -

Fennesz: Live in Japan

Před třiceti lety nahrál Keith Jarrett sólovou improvizaci The Köln Concert: spontánní tvorba u klavíru, v obecném povědomí cosi nového, se stala milníkem a jednou z nejprodávanějších jazzových položek všech dob. Dočkali jsme se po třech desítkách let alba v čemsi paralelního? Radikální i hudebně opojný třiačtyřicetiminutový proud improvizace zrcadlí dosavadní zkušenost vídeňského Christiana Fennesze s laptopem, tedy vytvářením digitální hudby v reálném čase koncertu.

Byla to éra Velvetů a Hendrixe, jež začala pokládat za samozřejmý i  nečistý zvuk kytary, chraptivý či přebuzený tón pokládaný dosud za „chybu“. Podobné chyby, ale v oblasti syntetického zvuku a technologie, legitimizuje současná éra a činí z nich čím dál samozřejměji přijímaný zvukový materiál. Fennesz začíná svůj set smyčkou ze zvukového prachu a  šumu, aby záhy rozkryl podstatné karty. Jednak se ztratí pravidelný rytmus a nastoupí živé, neustále regulované přelévání materiálu. Ale hlavně: výslovně a s překvapivou konkrétností se ozve (dosud maskovaný) nástroj-zdroj zvuku: kytara. Fenneszovo hraní na kytaru je tu písničkářské, folkrockové: je zaživa rozežíráno louhem digtálních procesů, ale stejně máme kdesi uprostřed pocit, že tu někdo taví ve výhni Macintoshe pinkfloydovské Wish You Were Here. Reakce na minulé a  přítomný okamžik se tu tlačí v jediné sekundě, rozestupují se, slyšíme virtuální prostor tvořený ozvěnami různých časů. Všechno spolu okamžitě dál reaguje. Můžeme hádat, kdy předvídatelně a kdy živelně: ale pro výsledek to není podstatné.

Hudba, jež postupuje vpřed řetězcem proměn – to je dnes vlastně snadný posluchačský tvar. Fennesz zkouší být ve svém světě melodikem: dokáže to, aniž by se zpronevěřil podivné, ještě pořád neprozkoumané podstatě laptopové zvukové drtičky. Třičtvrtě hodiny hudby (s pauzičkou před přídavkem, ale všechno v jednom tracku: japonský přístup?) bez stálého pravidelného rytmu, to zní trochu odrazujícně: kdo by před pár řekl, že toto budeme poslouchat jako zdařilý mainstream progresivní scény? Fennesze sledujeme s napětím jako kohosi, kdo jde první a razí cestu. Zatím pořád nebrzdí: nové spolupráce s Davidem Sylvianem a projektem Sparklehorse napovídají, že laptopová špička je v našich dnech přijímána mezi hudebnickou kreativní aristokracii.


Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.

Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.

Tvar, který dýchá

Kaleidoskopická hudba Matouše Hejla.

Zkouška sirén: Vášeň v drážkách

Film The History of Sound a romantický pohled na sběratelství lidových písní.