Fennesz: Mahler Remixed
(fennesz.bandcamp.com/album/mahler-remixed)
Christian Fennesz byl v roce 2011 pozván, aby k příležitosti výročí úmrtí Gustava Mahlera zremixoval hudbu tohoto slavného Středoevropana – Rakušáka, kterého Češi rádi berou za vlastního. Logiku by takové spojení mělo. Gustav Mahler zacházel ve své době s orchestrem docela radikálně, rozšiřoval ho na maximum, obohacoval o méně obvyklé nástroje jako kladivo nebo poštovní trubka, pracoval s rozmístěním hudebníků, které někdy nechal hrát třeba ze zákulisí. Snadno si můžeme představit, že by si dnes dobře rozuměl s možnostmi elektroniky. Mahlerovy symfonie mají také často hustě vrstevnatý zvuk ne nepodobný Fenneszovým albům. Mahler byl skladatelem hudebních dramat, ale najdeme u něj i kusy, které jsou svým způsobem meditativní, ať je to Adagietto z Páté symfonie (proslavené filmem Smrt v Benátkách) nebo majestátně nehybný úvod První symfonie.
Projekt Mahler Remixed vznikl původně jako audiovizuální dílo, na němž se Fennesz spojil s německým filmovým umělcem jménem Lillevan. Jejich vystoupení vyšlo jako součást kompletu sedmi DVD Gustav Mahler: Lied Collector’s Edition vydaného rakouským rozhlasem (zde). Nyní se rozhodl vydat samotný zvukový záznam na vlastní triko.
Prvních sedm minut se valí trochu uspávací ambient – Mahler na sedativech – až se vynoří obava, že se půjde snadnou cestou rozmazání originálu do poetických šmuh. Pak ovšem přijde zlom a věci se začnou odvíjet zajímavěji. Co je z Mahlera využito, těžko přesně určit. Fragmenty symfonií se objevují nenápadně a nenarazíme na žádný ze známých motivů. Zároveň funguje orchestrální zvuk (a fragmenty sboru) i přes různá zkreslení jako výrazná protiváha elektronickým barvám. Na několika místech se do věci vloží elektrická kytara, jednou s riffem, který můžeme slyšet na letošním Fenneszově albu Bécs, do pestrých odstínů je rozehrán šum. Syntezátor příležitostně dodá decentní rytmický puls, na chvíli se ve smyčce zasekne cosi jako harmonika, snad odkaz k rakouskému šramlu a Mahlerově inspiraci lidovou kulturou, ale to je jen subjektivní pocit, s doslovností Fennesz nepracuje. Hudba se proměňuje ve srovnání s hudebním myšlením Mahlerovy doby pomalu, zároveň je ale dramatičtější než jiné Fenneszovy nahrávky.
Gustav Mahler kdysi prohlásil, že tradice je předávání ohně, nikoliv uctívání popela. Na těchto remixech o popel rozhodně nejde. Zatímco Matthew Herbert si na poctě Mahlerovi v roce 2010 pohrával s kontextem a formou, Fennesz jako by usiloval o destilaci mahlerovského zvuku svými vlastními prostředky. A destilace to je zdařilá.
Jak vypadaly vizuály k představení, můžete vidět zde:
