Nová deska rakouského softwarového kytaristy.
Rakouskému softwarovému kytaristovi Christianu Fenneszovi trvala cesta z Benátek (Venice) k černomořskému pobřeží (Black Sea) celé čtyři roky, během kterých si krátil dlouhou chvíli hraním s hrstkou zajímavých individualit (Ryuichi Sakamoto, Philip Jeck atd.). Nyní se však ukázalo, že Fennesz k té velké louži nikdy nedojel. „Nikdy jsem tam nebyl, ale určitě bych se tam chtěl v budoucnu podívat,“ svěřil se hudebník prostřednictvím e-mailu. „Název desky se přímo nevztahuje k této zeměpisné oblasti, jde spíš o barvu, dojem, představu černě zbarveného moře. Nedá se ale říct, že bych při skládání alba nějak vědomě pracoval s tématikou vodního živlu.“ Myšlenku, že nejnovější tvorbu jednoho z nejuznávanějších a nejoriginálnějších představitelů laptopové vlny inspiroval pobyt v některém z letovisek známých z předlistopadových dovolených, tedy nutno pustit z hlavy. „Na cestování v roli turisty bohužel nemám moc času, ale někdy se mi přeci jen podaří skombinovat pracovní cesty s výlety pro vlastní potěšení. Líbilo se mi na mnoha místech, mojí možná nejoblíbenější zemí je Japonsko.“
Obal Fenneszovy čerstvé osmiskladbové kolekce Black Sea tvoří, stejně jako u všech produktů značky Touch, fotografie jejího šéfa Jona Wozencrofta, zde konkrétně nepříliš půvabné šedivé záběry z ústí řeky Temže. „Grafické zpracování je čistě Jonovou záležitostí. Samozřejmě o obrázcích a designu společně mluvíme, a pokud by se mi něco opravdu nezdálo, navrhl by něco jiného, v tomto případě ale k ničemu takovému nedošlo.“ Chlad, sychravo a nevlídno vyzařující z obalu alba však nekoresponduje s jeho náplní. Black Sea je přirozeným pokračováním Fenneszových experimentů v teritoriu softwarově manipulovaných a obohacených kytarových melodií s různorodými náladami, a přestože je možná o něco méně přístupné než Venice nebo Endless Summer (Mego, 2001), nelze ho označit za tmavé. Vévodí mu typický citově nabitý opar s čitelnými náznaky nostalgie, jako např. ve skladbě Vacuum. Fennesz ovšem s potvrzením podobných spekulací váhá. „To není tak úplně pravda. Vacuum je melancholická věc, ale já mám i její rockovou verzi s baskytarou, bicími a kytarami a v tomhle balení působí úplně jinak. S nostalgií ale problém nemám…“ Christian se ohrazuje i vůči domněnce, že nové album je o poznání ambientnější, abstraktnější a méně melodické než jeho předcházející sbírka. „Na desce je melodií a harmonií celá řada, stačí po nich jen trochu pátrat. Zdá se být abstraktnější jenom proto, že na něm jsou delší tracky. Když se ale zaposloucháš do Grey Scale, Perfume for Winter nebo Saffron Revolution, objevíš spoustu melodií.“
Fenneszovy opět čistě instrumentální kompozice obsahují podobné rozrušující softwarové prvky a nánosy digitálního zvukového smetí a glitches jako dříve. V seznamu použitých „nástrojů“ zmiňuje i freewarovou platformu lloopp, určenou k improvizaci se zvukem v reálném čase. „Průběžně sleduji vývoj nových softwarových nástrojů a snažím se využívat to nejlepší, zároveň se ale věnuji i tradičním studiovým technikám, jako jsou nahrávací postupy, různé pozice mikrofonů apod. V téhle oblasti se mám pořád co učit.“ Christian je ale přeci jen především kytaristou a strunná poetika zůstává hlavním pilířem desky. Na otázku, zda se zajímá o jiné způsoby hry na tento nástroj jako např. flamenco, klasickou kytarovou kompozici, heavymetalová sóla nebo experimenty vycházející z řádění Jimiho Hendrixe, odpovídá zcela bez rozpaků: „Když nahradím „heavymetalová sóla“ slovy „deathmetalové riffy“, můžu kývnout na všechny zmíněné styly hraní.“ Black Sea ale žádné z těchto vlivů neprozrazuje. Fenneszův kytarový projev evokuje meditativní večerní brnkání, které se mnohem spíše než na hráčskou ekvilibristiku soustřeďuje na odlesk osobních pohnutek daného momentu. Je proto s podivem, jak přirozeně do alba zapadá skladba Glide, která vzešla ze spolupráce s australským laptopistou jménem Rosy Parlane. „Vychází z živého záznamu našeho společného koncertu v Paříži. V té době jsem pracoval na materiálu pro Black Sea a jednoduše jsem měl dojem, že na desku patří. Později jsem ve studiu doplnil smyčce, kytaru a basu. Jsem šťastný, že se Rosy objevuje na mém albu, obdivuji ho jako umělce i kamaráda.“ Fennesz je častým účastníkem vícehlavých improvizačních seancí, u kterých se, jak svědci takových koncertů asi potvrdí, hudebníci ne úplně vždy „najdou“. Na přímou otázku týkající se podílu nevyvedených improvizací (z jeho pohledu) ale Christian odpovídá vyhýbavě: „Já jsem vždy spokojený s každou improvizací. Fakt, že se někdy něco nepovede, je nedílnou součástí tohoto typu koncertování a i v tom je jeho kouzlo.“
Black Sea není jedinou Christianovou novinkou. Na značce Mosz nedávno vyšlo dvojalbum, pod kterým jsou podepsáni páni Fennesz, Dafeldecker a Brandlmayr, a nejedná se o záznam živé sešlosti. „Moc se mi nelíbí, jak se o té desce mluví. Zaprvé, ta jména na obalu desky nenajdeš. Je tam jen název projektu: Till The World’s Blown Up And A New One Is Created (recenzi najdete v HV 6/08, pozn red.) . S labelem jsme se dohodli, že naše jména nebudou použita, takže mě trochu mrzí, jak to nakonec dopadlo. Kromě toho musím zdůraznit, že to je mnohem víc projekt Martina a Wernera než můj. Použili sice nějaké moje kytarové nahrávky, ale pak už s tím materiálem pracovali sami, strávili roky ve studiu editováním a produkováním. Já toho moc neudělal. Jedná se o nádherné album, mám ho moc rád, ale je především jejich.“ Mnohem aktivněji se Fennesz staví k práci pro film. Jeho kompozice bylo například možné zaslechnout v podivném mongolském příběhu Khadak (2006) autorské dvojice Peter Brosens a Jessica Woodworth. „O tom jsem vůbec nevěděl! Až potom, co film promítali v kinech, se mi doneslo, že použili jednu mojí skladbu. Vydavatelství se snaží zjistit, co se stalo. Není to poprvé, co někdo použil moji hudbu bez povolení. V tomhle oboru není žádná morálka…“ A na čem se tedy podílí vědomě? „Právě pracuju na hudbě k novému snímku rakouského filmaře Gustava Deutsche a pak mě čeká soundtrack k jednomu japonskému sci-fi filmu.“