Muž, který žil od Europa Endlos ke Computerwelt.
Když jsem si teď v mysli i v přehrávačích procházel diskografii Kraftwerk, připomněl jsem si, jak velká porce klasických alb düsseldorfské sestavy se zabývá volností pohybu. V té volnosti je radost z poválečného nového začátku pro jeho rodné Německo, posun v interpretaci dálnic, jež již nejsou strategickými stavbami, ale možností poznat svět, rozkoš gentlemana ve špičkovém kupé první třídy.
I když se Kraftwerk stylizovali do člověkostrojů do té míry, že se snažili vyhnout všem zbytečným pohybům na scéně a na tiskové konference místo sebe poslali své robotické dvojníky, roboti v jejich podání nikdy neztratili své lidství. I na albu s všeříkajícím názvem Die Mensch-Maschine robot hledí ke hvězdám nebo žasne nad neónovým půvabem noční metropole, a to v snad nejdojemnější písni celé historie kapely.
Poté, co skupina našla ideální spojení člověka a stroje v cyklistice, byl výsledek oslavou člověčí síly a umu a byť se album, jež tyto myšlenky shrnuje, nazývá Tour de France Soundtracks, lze v něm kromě žlutých trikotů stopově vycítit i hlubší archetyp moudrého kentaura.
S mechanikou a analogovými technologiemi Kraftwerk spíše kamarádili, ty digitální – jimž se samozřejmě plně oddali – v nich vyvolávaly i mírné obavy. Těžko na albech Computerwelt a Electric Café necítit obavy z vysílání dat do sítě, osamělost člověka, který má zdánlivě vše na vzdálenost pár kliků a nedostatečnost komunikace mezi linkami a monitory… vizionářství desek z let 1981 a 1986 věru udiví.
Florianu Schneiderovi, jenž byl vedle Ralfa Hüttera spoluautorem všech výše nastíněných koncepcí, vyhovovalo žít v ústraní, ukrytý za slavnou kapelní značku, jejíž odtažitost, domnívám se, každým rokem nabírá na hodnotě. Poté, co Kraftwerk (snad) v roce 2008 opustil, o něm téměř nebylo slyšet.
Narodil se v dubnu 1947 ve francouzské okupační zóně na jihu Německa do dobré rodiny – jeho otec, modernistický architekt Paul Schneider-Esleben, navrhoval například bonnsko-kolínské letiště. Florian, který se s rodinou ve třech letech odstěhoval do Düsseldorfu, studoval umění i hudbu, byl flétnistou.
V řadách Kraftwerk flétnu po čase vyměnil za svět zvukové a řečové syntézy, podle Hüttera byl kapelním „zvukovým fetišistou“, neúnavně ladícím sebemenší zvukový detail a podílejícím se na vývoji elektronických hudebních nástrojů. Zesnul po krátkém boji s rakovinou patrně již 21. dubna. Zpráva o jeho skonu se začala šířit až 7. května, dlouho po neokázalém pohřbu.
Největších uměleckých úspěchů dosáhl Florian Schneider v éře nekonečné Evropy. Odešel v době uzavírání hranic, kdy se Europa Endlos alespoň načas proměnila v Computerwelt.