Letos v červnu vyšlo sté album Franka Zappy, Dance Me This, nahrané v roce 1993, nedlouho před jeho smrtí. Album je instrumentální, Zappův hlas již na něm tedy nezazní, ale ke slyšení je tu jeho ikonická kytarová hra. Bylo to prý naposledy, kdy Zappa vzal svůj nástroj do ruky.
Kromě krátkého kytarového vstupu je zbytek alba nahrán výhradně na Synclavier – nástroj, nebo spíš počítačem řízený komplikovaný sampler/workstation, vyvinutý firmou New England Digital Corporation na konci sedmdesátých let. Zappa byl jedním z prvních, kdo si astronomicky drahý systém pořídil (samotný nástroj stál 75 000 dolarů, systém se všemi periferiemi se pak mohl vyšplhat až k ceně půl milionu dolarů). Synclavier mnoho let neměl konkurenci ve využití pro film a televizní produkci. Systém byl postaven jako extrémně odolný a spolehlivý a dodnes je údajně v provozu kolem sta nástrojů. Samozřejmě si dnes také může každý zakoupit emulaci Synclavieru, která vyvolá mnohonásobně menší poplach na bankovním účtu, než byl nákup reálného přístroje v 80. letech. Zde můžete stáhnout trial verzi, nebo zakoupit celou licenci: http://www.synclavier.com/SynclavierX.html
Zappa Dance Me This zmiňoval jako kolekci hudby pro soubory moderního tance. Nevím, zda k takové interpretaci dojde, ale odhadoval bych že pokud ano, výsledný produkt se ponese trochu v pietním duchu. Přece jen dnešek dělí od jeho nahrání dvacet dva let a moderní tanec by se mohl poohlížet i po modernější hudbě. Ne vždy to tak ovšem opravdu je a tak nakonec může Zappova nahrávka z roku 1993 znít i vyloženě moderně.
Album přináší typické zappovské elementy, čistě a přehledně uspořádané ve virtuálním prostoru. Jsou tu rytmické a stylové změny a především orgie bicích a perkusivních nástrojů, markantní zejména v ústřední kompozici Wolf Harbour, která oprašuje ducha avantgardy a je zároveň rytmická i abstraktní. Tohle je nadčasový hudební šperk, který sluší v každé době, i když ne v každé době je populární. Na takový kus by si jistě skočil jak Merce Cunningham, tak i leckterý soudobý vyznavač moderního tance.
Zajímavou ozdobou alba je pak výsledek návštěvy tří tuvinských gentlemanů v Zappově studiu. Tři hrdelní pěvci, mezi kterými byl i Khaigal-ool Kovalig, známý z působení v světově proslulé skupině Huun-Huur-Tuu, nahráli několik partů hrdelního zpěvu khoomei, které se tak staly jediným vokálním materiálem na albu a také jediným materiálem, který nenahrál sám Zappa. Hrdelní zpěv se s nahrávkou dobře pojí, ale vnáší do ní také jistý pel devadesátých let, kdy bylo moderní i vkusné hledat inspirace v co možná nejexotičtějších kulturách. Tuvinský zpěv na Dance me this jakoby čekal na odpověď Zappova hlasu, který by posunul celou nahrávku kamsi do svých obvyklých dimenzí, kde humor a hudba patří k sobě. Ten se ale neobjeví a nahrávka tak zůstane prostá Zappovy břitké ironie. V hudbě určené pro tanec by stejně humor mohl být na obtíž.
Nahrávka asi nakonec opravdu zní ze všeho nejvíc jako scénická hudba, se vší svou artistností a umělostí zvukového zdroje. Přestože zní výborně, Synclavier není klavír, ani souprava bicích a perkusí. I přes gradující finále ve skladbě Calculus, jakoby hudbě ještě něco scházelo. Možná stále v nějaké marné naději čekám na Zappův hlas, nebo další kytarové vstupy. Nejkompaktnější a nejzajímavější částí alba je tak bezesporu pětidílná skladba Wolf Harbour plná perkusí, bublání a podivných zvuků, která zní trochu jakoby do Zappova studia zabloudil spolu s tuvinci i Harry Partch.
Frank Zappa: Dance Me This
Zappa Records (http://www.zappa.com/zapparecords)
