Festival Prague Sounds odstartoval koncerty Snarky Puppy a Chrise Thileho.
Poetické Struny podzimu se přejmenovaly na generické a utilitární Prague Sounds. V promyšlené dramaturgii, která z festivalu vytvořila během posledních pětadvaceti let nepřehlédnutelnou hudební událost, se naštěstí podobné změny nedělaly. A festival, který bude trvat až do 24. listopadu, začal dvojicí energických koncertů.
„Něco ti musím pustit“, je věta, která dost možná uvedla mnoho lidí do hudebního světa funky / fusion / jazzpopové kapely Snarky Puppy. Klip jejich písně Lingus má na YouTube víc než třicet milionů shlédnutí a je památný také díky dechberoucímu sólu Coryho Henryho. Nadšení všech členů početného ansámblu je tak nakažlivé, že máte chuť video hned ukázat všem svým známým.
V neděli 23. října měla Praha (a 22. října Brno) konečně tyhle čtyřnásobné držitele Grammy šanci slyšet na vlastní uši. Desetičlenná posádka přivezla do Prahy představit svoje nové album Empire Central. Více než devadesátiminutová pocta texaskému Dallasu je plná instrumentálních tracků, které ovšem zpěvností svých melodických linek dokázala u pražského publika probudit touhu pobrukovat si společně s kapelou. Pomáhal tomu také pravděpodobně největší showman v kapele – klávesista Shaun Martin, který se svými sóly na vokodér dokázal publikum pěkně rozpálit i rozesmát, když se mu na konci jednoho zvláště vyhroceného sóla nepodařilo dramaticky „odklepnout“ visící tón, který tak nepatřičně vřeštil dlouho po uplynutí správného momentu.
Ale kromě této roztomilé nehody se o přešlapech nedalo mluvit. Kapela, která je spolu zvyklá zkoušet i více než deset hodin denně, je skvěle sehraná. Byť jsou jejich songy někdy kompozičně krotké a experimentální poloha je jim spíše cizí, v jednotlivých detailech, souhrách, zvukových efektech a rytmických načasování nemá Snarky Puppy konkurenci. Obrovsky zábavné je také složení jejich netradičního big bandu. Namísto rozsáhlé žesťové sekce tu najdeme hned tři klávesisty, z nichž každý obsluhuje víc než jeden nástroj. A saxofonista Chris Bullock se nebojí vytáhnout flétnu ani pikolu. Za jiných okolností by to mohla být kritická chyba, ale pokud máte k dispozici takový tým zvukařů jako Snarky Puppy, i flétna v jazzrockové „sypačce“ (abych použil slovo, kterým jeden návštěvník shrnul celý koncert) může znít dobře – a dokonce se na ni začnete po nějaké době těšit.
Leader kapely, baskytarista Michael League, který koncert sympaticky provázel několika historkami, si přivzal dva hosty. Kromě trumpetisty Philipa Lassitera (vystupoval třeba se Steviem Wonderem nebo Princem) se na pódiu představil český klavírista Jiří Levíček. Svého času s ním League studoval na University of North Texas. Levíčkovo lyrické jazzové sólo v písni Belmont bylo velmi příjemným zpestřením jinak spíše do funky laděného setlistu.
Ostatní sóla – a že jich bylo požehnaně a jedno lepší než druhé – obstarali samotní členové ansámblu. Několikrát se ukázkově předvedl bubeník Jamison Ross, zatímco Justin Stanton ho dietně doplňoval melodickými loopy na klávesy (aby pak rychle sáhl po trubce a přidal se do chorusu). Nejpamátnější sólo bylo nicméně to úplně poslední. Po hodině a půl horkých novinek z Grammy oceněného alba nastal čas na přídavek, který si publikum vydupalo a vytleskalo. Lingus. Teď už si pobrukovala celá Lucerna, která se navzdory dusivému vedru také pořádně rozhýbala. Zatímco na slavném videu vystavuje sólo Cory Henry na svém KingKorg syntezátoru, na koncertě se neméně brilantního sóla ujal saxofonista Robert Reynolds. A tím se Snarky Puppy s Lucernou rozloučili. Panorama města Dallas, vizuál nové desky i koncertního turné, ve kterém po celou dobu probíhaly decentní a nápadité animace, pohasl. Snad nebude Snarky Puppy trvat dalších osmnáct let, než se do Česka podívají znovu.
Hvězdě večera ještě předcházelo vystoupení zpěvačky Maliky Tirolien, která sál okouzlila bohatým a intonačně zcela přesným projevem, do kterého občas vsunula strhující francouzský rap (Tirolien pochází z francouzského Karibiku a žije v Kanadě). Škoda, že si také nezopakovala hostování u Snarky Puppy. Nebylo by to poprvé. V roce 2013 se objevila na jejich albu Family Dinner – Vol. 1. Mimochodem na stejném albu je také píseň Something s hostující Lalah Hathaway. Ve skladbě, za kterou Snarky Puppy získali svoje první Grammy, předvedla soulová zpěvačka světu, že zpívat dva tóny najednou není jen doména pastevců z Tuvy či tibetských mnichů.
A při svém pachtění se potěšit
Představa, že budete sto minut poslouchat jednoho chlapa s mandolínou, působí bez kontextu jako poněkud riskantní způsob trávení večera. Jenže pokud je ten chlap usměvavý, potrhlý a talentovaný Chris Thile, není se čeho obávat.
Jednačtyřicetiletý rodák z Kalifornie se pražskému publiku představil na festivalu už potřetí. V roce 2014 tu koncertoval s Bradem Mehldauem a o čtyři roky později se svou bluegrassovou (v podstatě ale nadžánrovou, stejně jako jsou všechny jeho projekty) kapelou Punch Brothers. V holešovické La Fabrice si na komorní a intimní scéně poradil se dvěma mikrofony a sklenicí vody. Těžko si představit větší kontrast s velkým a hlučným bigbandem Snarky Puppy. Jenže důležitější bylo to, co je spojuje: Vedle toho, že jak instrumentální kolektiv, tak Thile posbírali čtyři ceny Grammy, ze členů Snarky Puppy i Chrise Thileho prýští nadšení, radost a energie na všechny strany.
Jako zázračné dítě se už v osmi letech objevoval na pódiích společně s bluegrassovou kapelou Nickel Creek, která existuje do dnešních dní. Obrovský talent ve spojení s fundamentálně křesťanskou komunitou, ve které vyrůstal, zavdalo pro vytvoření zcela unikátního osobnostního koktejlu. I když se Thile během života zřekl extrémních zásad, které mu jako malému vštěpovali, víra stále hraje v jeho životě důležitou roli. Svědčí o tom i jeho rok staré album Laysongs, které do Prahy (a o den dříve také do Brna) přijel představit.
Ale jak vidno, neustále sebou klátící Thile, který během svého hraní hýbe nejenom prsty, ale každou končetinu a každým mimickým svalem, přistupuje v současnosti k víře z trochu jiné pozice. Ve své instrumentální skladbě Ecclesiastes 2:24 zhudebnil zmíněný citát z knihy Kazatel, který zní: „Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží.“ Většina skladeb na albu je nicméně zpívaných. Ať už úvodní a titulní Laysong nebo prokomponovaná třídílná skladba Salt (in the Wounds) of the Earth plná experimentálních a virtuózních ploch, o nichž Thile mluvil jako o „esoteric mandoline bits.“ Thile zpívá sebejistým tenorem a umí plynule přecházet do křehkého, ale intonačně přesného falzetu. Náročná skladba, která je myšlenkovým i kompozičním jádrem alba, parafrázuje satirickou knihu Rady zkušeného ďábla (Screwtape Letters) od C. S. Lewise, ve které protřelý démon předává rady a zkušenosti svému synovci, aspirujícímu pekelníkovi.
Thile přednesl většinu skladeb v delších setech, mezi kterými srdnatě hovořil s publikem, zatímco přelaďoval svou osmistrunnou mandolínu Gibson. S širokým úsměvem si od publika žádal návrhy toho, co by měl hrát, a dodal tak koncertu nádech jedinečnosti. Žádné dva koncerty v rámci jeho turné nejsou úplně stejné. Zároveň si hlídal, aby měl v setlistu dostatek kontrastů. Rozjívený a náruživý cover písně Loves Me Like a Rock od Paula Simona tak vystřídalo tiché presto z Bachovy Sonáty g moll BWV 1001. Následovala uvolněná verze písně Church Street Blues od Tonyho Rice, který obyčejně hraje Thile společně se svými souputníky z Punch Brothers.
Koncert uvedla i uzavřela citlivá úprava balady od Hazel Dickens Won’t You Come and Sing for Me. Neodolatelně sympatický Thile, který si během koncertu publikum zcela získal, se touto baladou rozloučil víceméně v unplugged verzi – seděl na okraji pódia daleko od mikrofonů. O to více vyniklo jemné sborové broukání publika, které Thileho doprovázelo. Chris Thile už možná nemá nic společného s fundamentální církví, ale v La Fabrice i přesto – nebo právě proto – připravil pro posluchače hřejivé hudební kázání plné emocí i humoru, virtuózního hraní na mandolínu i uhrančivého zpěvu.
Další dvojice koncertů festivalu Prague Sounds proběhne 1. a 2. listopadu. V DOX+ svoje akustické techno rozjede Brandt Brauer Frick Ensemble a o den později se v Lucerně sejde hvězdná sestava jazzmanů: Joshua Redman, Brad Mehldau, Christian McBride a Brian Blade.