- Inzerce -

Ghédalia Tazartès: Ante-Mortem

Hinterzimmer (www.hinterzimmer-records.com)

Představte si kombinaci muezzina, Toma Waitse a Jeana Dubuffeta – a  Ghédalia Tazartès to stejně nebude. Tento pařížský syn tureckých rodičů je především scénografem a za jednatřicet let hudební „kariéry“ se moc velkou diskografií pyšnit nemůže: vydal všehovšudy snad jen deset titulů, v sedmdesátých a osmdesátých letech vždy po jednom, v posledních třech letech je díkybohu mnohonásobně plodnější.

Novinka Ante-Mortem je v lecčems podobná rok starému cédéčku Repas Froid (Tanzpocesz, recenze viz HV 4/10). I zde se jedná o kolekci přibližně dvaceti krátkých skladeb-fragmentů, v nichž Tazartès s poťouchlým humorem ukazuje, že rád překvapuje a odmítá uznávat hranice mezi vysokým a nízkým, čistým tvarem a nepodarkem… Sampluje „nůžkama na plech“, jeho pohyby směrem k a od hi-fi jsou sci-fi, všemu vévodí jeho hlas schopný indoletního kvákání, invokací v neexistujících jazycích, blackmetalového murmuru i pištění harémového kastráta. Eklekticismus je společným znakem většiny hudebníků, o nichž se v HIS Voice píše, Tazartès je ale z těch nejneohroženějších. Strach má asi z jediného – být žánrově zařazen a být prvoplánově chytlavý. To vám radši předvede směs naschválů, zaklínání a demence: modrou knížku, kdyby musel, by si určitě vyšvejkoval.

Ante-Mortem obsahuje pětadvacet skladeb, obal jich ale uvádí o dvě méně. Jmenují se francouzsky Jedna až Dvacet tři a kromě toho neuvěřitelného hlasového projevu se skládají z útržků nejrůznějších rozpoznatelných hudebních žánrů: je tu valčík, bigbít, metal… a spousta rychle se ztrácejících, nedefinovatelných zvuků a šumů. Několik skladeb má společné motivy a zvukové fragmenty, které by se daly považovat za páteř (nebo refrény) alba. Třiadvacátý kus Vingt-trois se postupně ztrácí v  mlze připomínající šum řádně ohrané kazety, pak následuje minuta ticha… a dvě variace na modlitbu Ave Maria. Ale tady bych potenciálnímu posluchači nerad kazil překvapení. Nemůže ho nepotkat…


Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.

Tvar, který dýchá

Kaleidoskopická hudba Matouše Hejla.

Zkouška sirén: Vášeň v drážkách

Film The History of Sound a romantický pohled na sběratelství lidových písní.

Hermovo ucho – Stačí jen poslouchat?

8. března by bylo Janu Zuziakovi (1946–2021) osmdesát. Následujícím textem, jenž je upravenou částí připravované monografie, akcentujeme absenci mimořádné brněnské osobnosti na české umělecké scéně.