Hinterzimmer (www.hinterzimmer-records.com)
Představte si kombinaci muezzina, Toma Waitse a Jeana Dubuffeta – a Ghédalia Tazartès to stejně nebude. Tento pařížský syn tureckých rodičů je především scénografem a za jednatřicet let hudební „kariéry“ se moc velkou diskografií pyšnit nemůže: vydal všehovšudy snad jen deset titulů, v sedmdesátých a osmdesátých letech vždy po jednom, v posledních třech letech je díkybohu mnohonásobně plodnější.
Novinka Ante-Mortem je v lecčems podobná rok starému cédéčku Repas Froid (Tanzpocesz, recenze viz HV 4/10). I zde se jedná o kolekci přibližně dvaceti krátkých skladeb-fragmentů, v nichž Tazartès s poťouchlým humorem ukazuje, že rád překvapuje a odmítá uznávat hranice mezi vysokým a nízkým, čistým tvarem a nepodarkem… Sampluje „nůžkama na plech“, jeho pohyby směrem k a od hi-fi jsou sci-fi, všemu vévodí jeho hlas schopný indoletního kvákání, invokací v neexistujících jazycích, blackmetalového murmuru i pištění harémového kastráta. Eklekticismus je společným znakem většiny hudebníků, o nichž se v HIS Voice píše, Tazartès je ale z těch nejneohroženějších. Strach má asi z jediného – být žánrově zařazen a být prvoplánově chytlavý. To vám radši předvede směs naschválů, zaklínání a demence: modrou knížku, kdyby musel, by si určitě vyšvejkoval.
Ante-Mortem obsahuje pětadvacet skladeb, obal jich ale uvádí o dvě méně. Jmenují se francouzsky Jedna až Dvacet tři a kromě toho neuvěřitelného hlasového projevu se skládají z útržků nejrůznějších rozpoznatelných hudebních žánrů: je tu valčík, bigbít, metal… a spousta rychle se ztrácejících, nedefinovatelných zvuků a šumů. Několik skladeb má společné motivy a zvukové fragmenty, které by se daly považovat za páteř (nebo refrény) alba. Třiadvacátý kus Vingt-trois se postupně ztrácí v mlze připomínající šum řádně ohrané kazety, pak následuje minuta ticha… a dvě variace na modlitbu Ave Maria. Ale tady bych potenciálnímu posluchači nerad kazil překvapení. Nemůže ho nepotkat…