Gidon Kremer + Kremerata Baltica: The Art of Instrumentation: Homage to Glenn Gould

  

Gidon Kremer + Kremerata Baltica: The Art of Instrumentation: Homage to Glenn Gould

Nonesuch (http://www.nonesuch.com)

 

Recenzované CD je zajímavé přinejmenším v jedné věci: setkaly se zde (byť ne nutně osobně) tři velké postavy vážné hudby: jednak Gidon Kremer (1947), lotyšský houslista a dirigent, jako spiritus agens celého projektu a hráč partů sólových houslí, dále kanadský klavírista, skladatel a publicista Glenn Gould (1932-82), jemuž je CD věnováno, a konečně J.S. Bach, jehož skladby zde zaznívají v transkripcích zvláště pro housle a jiné smyčce.

Jak k tomuto neotřelému spojení vlastně došlo? Na nápad přišel vlastně Kremerův producent Bob Hurwitz; jako ředitel labelu Nonesuch znal osobně Goulda i Kremera a jednoho dne se druhého z nich dotázal, zda by někdy nechtěl zaranžovat některá díla hraná Gouldem pro smyčce. Příležitostí pro Kremera realizovat tuto myšlenku se stalo desáté výročí festivalu komorní hudby Kronberg´s Chamber Music Connects the World v roce 2010, kde jako rezidenční orchestr vystupoval právě soubor Kremerata Baltica, založený Kremerem v roce 1996, který sdružuje mladé hudebníky z pobaltských zemí. Název programu, Umění instrumentace, je pak odkazem na Bachovo Umění fugy. Zmíněnou instrumentaci Bachových skladeb provedlo jedenáct skladatelů (každý jednu skladbu), opět většinou z Pobaltí. Přesněji řečeno zde najdeme dvě skladby bez odkazu na opusové označení BWV, a to Valentina Silvestrova Dedication to J.S.B. a Bridges to Bach Giyi Kancheliho.

Povšimněme si blíže vybraných skladeb. Silvestrov v Dedication to J.S.B. vytváří snovou atmosféru, v níž znějí quasi Bachova preludia, ale bez barokního komplementárního rytmu; jestli je zde něco komplementárního, jsou to především pauzy, což rozšiřuje tradiční definiční určení hudby. (V tom smyslu, že hudba není jen umění vyjadřující krásu prostřednictvím tónů, ale také prostřednictvím pauz.) Georgs Pelēcis zachoval Árii z Goldbergovských variací jako líbeznou, romantickou melodii, v níž vítězí duch nad hmotou. K tomu kromě houslí přispívá i vibrafon.

Alexander Raskatov přepsal Preludium a fugu d moll Dobře temperovaného klavíru pro smyčce celkem věrohodně; smyčce navíc hrají místy zcela jinak než tzv. arco, aniž by to však vyznění skladby nějak uškodilo. Carl Vine provedl transkripci pomalé věty z Cembalového koncertu f moll pro sólové housle a smyčcový orchestr, kam ovšem zařadil až komicky působící neočekávaná vzestupná glissanda smyčců a polyrytmické vstupy. Giya Kancheli pak staví mosty k Bachovi v Bridges to Bach na klasických sekvencích znějících v mystikoidních a kolážoidních kontextech.

Instrumentace, kterou použila Victoria Vita Poleva v Preludiu a fuze fis moll z Dobře temperovaného klavíru,  zaujme zvukovou kombinací houslí, cembala a marimby/vibrafonu, aniž by opět šlo o setření barokní stylovosti. Stevan Kovacs Tickmayer pro změnu střídá v jedné skladbě Bachovy Goldbergovy variace s Schönbergovými Intermezzi na půdorysu velkého ronda. Celou kolekci pak uzavírá již Pelēcisem zpracovaná Árie z Goldbergovských variací, tentokrát použil Victor Kissine kromě houslí a crotales (malé laděné činélky) také audio pásek, v němž k nám v podobě záznamu klavírní hry promlouvá sám Glenn Gould, čímž se kruh uzavírá.

Podle svědectví Boba Hurwitze, Gould se mu kdysi svěřil s tím, že se setkal s Gidonem Kremerem, o němž řekl: „Jsou lidé, kteří říkají, že ve způsobu, jakým hraje a v postojích k hudbě, jim připomíná mě. Poté, co jsem se s ním setkal, to musím potvrdit.“ Domnívám se, že toto CD by měli ocenit především neortodoxní vyznavači barokní a klasické hudby, protože nový témbrový a místy i rytmický háv, do kterého byly oděny Bachovy opusy, je celkem vkusný a místy i vtipný (možná i nezamýšleně). Byť by toto Umění instrumentace nahradilo pouze Schlaftrunk, splnilo by svůj účel.