S díly gruzínského skladatele Giyi Kančeliho (1935) se posluchači měli možnost v rámci edice ECM New Series setkat již několikrát. Je přitom příznačné, že skladby zaznamenané na jeho zatím poslední profilové nahrávce – titulní Diplipito a Valse Boston – spadají svým vznikem do 90. let, tedy do období, na které se firma ECM v případě Kančeliho tvorby soustředí především. První, co na obou skladbách ještě před samotným poslechem upoutá, jsou jejich názvy, které dávají tušit spřízněnost s tancem. Zatímco Valse Boston nás k této představě vybízí přímočaře, poněkud záhadný výraz diplipito si v této souvislosti patrně vyžádá menší objasnění: v gruzínštině toto slovo označuje párové, řemínkem k sobě připevněné keramické bubínky (známější pod názvem nagara), rozšířené na území Střední Asie a Kavkazu a hojně využívaná v lidových ansámblech k rytmickému doprovodu. Nenechme se ovšem zmást. Jak první, tak i druhá kompozice mají s tancem (popř. s jeho stylizací či poetizací) společného pramálo, a proto je třeba jejich názvy chápat spíše metaforicky. Diplipito Kančeli napsal v roce 1997 pro obsazení kontratenor, violoncello a orchestr a uvedl ho mottem z Josifa Brodského: „Tichotvorenie mojo, mojo němoje…” (Tichotvoření mé, mé němé…), které zde lze považovat za mnohovýznamově verbalizovaný klíč ke skladbě (hříčka s ruským slovem stichotvorenie – báseň; „němost” zhudebněného textu, na jehož adresu je v partituře údajně poznamenáno pouze „slova vytažená z gruzínské epiky” apod.). Svým duchem Diplipito navazuje na adagiové pasáže Kančeliho pozdnějších symfonií, ovšem s rezignací na vyhrocenou konfrontaci s protikladnými polohami. Spíše řídce se vyskytující dynamické i výrazové změny nastupují jen pozvolna. V melodické rovině převládají malé intervalové kroky a figurativní ráz mnohdy „nedozpívaných” (nedořečených?) myšlenek. Značný důraz je kladen na generální pauzy, jejichž frekvence (a tím i naléhavost) se jistě ne náhodou zvyšuje s blížícím se závěrem skladby, která graduje mysteriózním perdendosi. Působivosti Diplipita vydatně napomáhá Kančeliho nezaměnitelná vynalézavost v barvách, na hony vzdálená instrumentační rutině. Orchestru skladatel přisoudil funkci doprovodnou, podbarvující či zvýrazňující, přesto nikterak podřadnou. Hlavní hudební tok však soustředil do partu vokálního a violoncellového, jimž výrazně sekundují také klavír, kytara a v poslední třetině skladby i diplipito. Nápadité prolínání, doplňování nebo střídání jednotlivých nástrojových linií způsobuje skvělé zvukové efekty s přídechem esoteričnosti. Následující kompozici Valse Boston pro klavír a smyčcové nástroje z roku 1996 Kančeli vtiskl dvě dedikace: „své ženě, se kterou jsem nikdy netančil”, a Dennisi Russellovi Daviesovi, jenž se na nahrávce představil v dvojroli klavíristy a dirigenta. Skladba v lecčems nezapře, že vznikala v těsném sousedství s předchozí, přestože se svým charakterem od ní odlišuje. Má blíže k oblasti, jíž se Kančeli intenzivně zabýval během svého “doexilového” působení, tedy k filmové hudbě. Týká se to zejména nálad a jejich postupných proměn, které nápadně připomínají střídání filmových záběrů. Ačkoli je dramatičtější a na první poslech chytlavější, ve srovnání s Diplipitem se potýká přece jen s větší mírou tradicionalismu. Kančeliho oproštěný tonální sloh nesměřuje k radikálním výbojům. Jeho síla spočívá hlavně v invenčním zacházení se zdánlivě otřelými postupy a ve vytváření příznačně podmanivé atmosféry, což platí i o Valse Boston, o Diplipitu pak dvojnásob. Poznámku na závěr si zaslouží také ojedinělý výkon všech interpretů (kromě zmíněného Daviese bych rád uvedl především kontratenoristu Dereka Lee Ragina), kteří duch obou skladeb dokázali dokonale vystihnout.
