- Inzerce -

Gorenoise: okrajová kultura oslavování zvratků, vnitřností a zhoubných nádorů

Nejnechutnější hudba všech dob. Cílená obscenita. Hudba, jež zní jako zvracení, vylučování, střevní potíže, zánět močových cest, pleskání vyhřezlých vnitřností o podlahu a podobně. Názvy skupin či písní jsou běžným kognitivním stylem těžko uchopitelné, většinou se jedná o kombinaci učených lékařských termínů pro různé záněty či nádory s nechutně úchylnými frázemi souvisejícími opět s vyměšováním, sexuálními úchylkami, nebo dokonce s potraty. Co se však skrývá za žánrem obvykle označovaným jako gorenoise? Má tento styl svou scénu definovanou určitými hodnotami a produkty, či se jedná pouze o atomizované jedince libující si v samoúčelné obscenitě?  

Hnus měl vždy v umělecké tvorbě své místo. Kromě Markýze de Sade se mi jako vhodný příklad  vyjeví Mršina Charlese Baudelaira, nepřekonatelným pak pro mě, když si vzpomenu na Stvořitelův trůn z hoven, asi navždy zůstane Lautréamont a jeho Zpěvy Maldororovy. Pravý rozvoj anti-estetiky a hnusu, alespoň tedy v oblasti audiovizuálního umění, však dle mého soudu přichází se sexuální revolucí druhé poloviny 60. let. V následujícím období 70. a 80. let tento styl doslova akceleroval. Přestože potenciálu pro další rozvoj anti-estetiky svým způsobem ubývá, boj o překonávání hranic přetrvává jak v praktické, tak i symbolické rovině. Jako oslí můstek k hudební produkci můžeme zmínit legendární přebal desky blackmetalových Mayhem, na němž je zpěvák Dead s prostřelenou hlavou, nebo extrémního punkera GG Allina, házejícího do publika výkaly.    

 

Hudba a hnus  

Kdybychom hnus posuzovali jako fenomén popkultury, musíme připustit, že do jisté míry obscénní brutalita je poměrně spolehlivým prostředkem, jak dosáhnout pozornosti a široké artikulace určitého kulturního produktu (Malíček, Vademecum Popkultury, 2008). Kritici konceptu kontrakultury Joseph Heath a Andrew Potter tvrdí, že aby se něco v hudební branži mohlo stát opravdovým revoltujícím uměním, musí to být prostě neposlouchatelné (Heath, Potter, Kup si svou revoltu!, 2004). Tito autoři takto uvažují o známém „alternativním“ albu Loua Reeda Metal Machine Music z roku 1975, nabízí se tedy otázka, co by řekli na tvorbu níže uvedených umělců.  

Dle této logiky bychom mohli přiřknout gorenoisovým tvůrcům hned dvě „přednosti“. Vycházejí z hluku, jenž stále svým způsobem platí za underground, alternativu či avantgardu, navíc k němu ale přidávají vyhrocený anti-estetický rozměr, který se projevuje ve zvuku i v ikonografii. Z tohoto úhlu pohledu se tedy jedná o revoltu na druhou, přičemž extrémní hnus se dá považovat za ideální protiklad hipsterství, které dle mnohých noiserů degraduje soudobou avantgardu na hezounkovskou pózu.  

Výše uvedenou logiku bychom ale mohli vykládat i negativně. Gorenoiseři mohou být odsuzování, že nepřinášejí po umělecké stránce nic nového, myšlenky kulturní revolty prakticky nijak nerozvíjejí, navíc ji de facto shazují samoúčelnou obscenitou a brutalitou. Pokud navíc pátráme po sociálním zakotvení těchto umělců, zběžným pohledem se nám jeví, že gorenoise je jen krátkodobý a především výhradně internetový (youtube či bandcamp) fenomén. Nezdá se tady, že by existovalo něco jako scéna ve smyslu komplexní kulturní aktivity a skupinové artikulace hudebního stylu, gorenoise tedy tvoří zdánlivě izolovaní jedinci, uzavření ve svých choutkách, navíc při internetové návštěvnosti „pouze“ v řádu stovek poslechů či zhlédnutí.  

 

Tancovačky i hlukové stěny  

Na základě důkladného ušního průplachu youtubových (k)análů jako Mai Gorenoise mohu z hlediska hudebního zakotvení zobecnit, že gorenoise leží někde na pomezí harshnoisu a gore-grindu. Hlukové stěny jsou v tomto ohledu „obohaceny“ o nechutné zvuky bublání či vyměšování; více společných vlivů bychom našli u gore-grindu. Tento často zatracovaný subžánr grindcoru (příp. death metalu) na jednu stranu hýří ikonografií vykuchaných vnitřností či sexuálně perverzního násilí, zároveň však během živé prezentace působí jako nevázaná, veselá zábava v podobě tanečního karnevalu nahých těl či netradičních kostýmů. Abyste pochopili, že gore-grind je zpravidla pouze legrace a recese, stačí se podívat na videa z vystoupení skupin jako Rompeprop či Gutalax, kteří vlastně hrají pouze punkovější polku s chrochtáním místo zpěvu.   Gorenoisové kapely či projekty, které ve své tvorbě zachovávají určitou rytmiku, tak obvykle čerpají z tupa-tupa motivů gore-grindu, případně se inspirují tvrdšími brutálními kapelami typu holandských Last Days of Humanity či mexických Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis. Jasným společným jmenovatelem je však goreový vokální projev, který je pomocí různých efektů jako octaver či pitch shifter stylizován do podoby připomínající bublání nemocných střev, chrčení, (nejen) prasečí kvičení, bublání nebo zvracení.  

Zábavová prezentace a tanečky také většinou chybí, gorenoise je obvykle záležitostí one-man projektů, což se svým způsobem více blíží kompozicím typickým pro harsh noise.  Navíc asi nejznámější a nejrespektovanější gorenoisový umělec, Phyllomedusa z USA, natočil několik čistě harsh noisových desek. Tento tvůrce je posedlý zvuky i vizuálem žab, jeho skladby jsou tudíž plné skřehotání, kuňkání či žbluňkání. Otázku těchto živočišných druhů navíc myslí smrtelně vážně, na svých stránkách propaguje ekologické a právozvířecí sdružení Save the Frogs!, takže jej můžeme s nadsázkou označit jako gorenoisového Merzbowa.

 

Existuje gorenoisová scéna?  

Abychom však tento fenomén postihli komplexněji, je nutné podstoupit procházku žumpou, hnojem či zažít skok po hlavě do latríny, případně se ocitnout na pitevním stole. Youtubový kanál Mai Gorenoise je vskutku vydatnou zásobou chuťovek všeho druhu. Mezi známá jména gorenoisu patří kromě výše uvedené žabí litanie především taktéž americká Vomitoma, ta mi ale nepřijde příliš zajímavá. Mou pozornost ovšem vzbudil taktéž poměrně známý umělec skrývající se za jmény jako Sewer Chewer či Urinary Tract Infection From Severe Pus Clots, přičemž druhý jmenovaný titul mi v rámci žánru připadá být ideálně typickým. Do češtiny jej překládám slovy „infekce močových cest způsobena zle zhnisanou tkání“ (kdyžtak mě opravte).   

 

Tento Američan navíc na internet předvedl, že dokáže svou tvoru prezentovat naživo.  

 

Dále mě v žumpě hrající všemi barvami mě zaujal italský projekt Glioblastoma (v překladu se jedná o zhoubný mozkový nádor), jehož zvukové stěny znějící jako ucpaná výlevka působí téměř meditačně. Ostrou plechovou rytmikou a neodolatelným bubláním mě zase potěšil americkoruský hnojník Sarcoidorrhoea (tuším také zhoubné nevyléčitelné nádorové buňky, které napadají lidské vnitřnosti… je mezi čtenáři HIS Voice lékař?), opravdový teror ušních bubínků na bázi klasičtějšího noisu a grindu pak předvádí projekt Pneumonoultramicroscopicsilicovolcanoconiosis Hexakosioihexekontahexaphobia (tady už snahu o překlad vzdávám).  

I přes výrazný důraz na internetové zdroje se najde i pár labelů, které gorenoise vydávají. Ovšem při zkoumání provozu vydavatelství jako Regurgitated Stoma Stew production, You Will Not Enjoy Rec. či Shit Noise Records vyjde najevo, že náklady desek jsou velmi nízké, případně si kapely desky musí vylisovat samy, label zajišťuje pouze sdílení a propojování se spřízněnými umělci. Najdeme ale i labely typu Land of Fog Records, které jsou sice zaměřené na „tradičnější“ tvorbu jako například death metal, ovšem prohlašují se za otevřené i vůči gorenoisu. Klasické papírové fanziny, které by dle mého soudu byly potenciálním posunem v možnostech, jak atakovat hranice umění hnusu, jsem v rámci gorenoisu vůbec nenalezl, existují pouze informační weby jako The Anal Crevice či Total Gore Noise.       

Co říci po návratu z temných, bublavých fekálních a rakovinotvorných vod? Z hlediska samotné produkce můžeme gorenoise nazvat extrémním proudem již tak okrajových žánrů jako gore-grind a harsh noise. Tento extrém však spíše cílí na humornou recesi, které se sice v praxi zasměje asi jen málokdo, ovšem zároveň jsem se v této souvislosti nesetkal s žádnou morální panikou. Jedná se tedy jistě o určité překročení hranic, za které až lze v anti-estetice zajít, artikulace takových kroků se ovšem zdá být velmi omezena.  

Na první pohled se zdá, že gorenoise leží mimo dosah mainstreamu. Díky svému pojetí extrému a vzhledem k tomu, že hudebně překračuje hranice poslouchatelnosti, dal by se označit za revoltující umění proti stávajícím konvencím. Obsahovou analýzou jednotlivých produktů a děl se to však dá obratem zpochybnit, nezdá se totiž, že by se angažoval v určitém aktivním kulturním protestu (jako např. hardcore), pomineme-li tedy učené lékařské názvy kapel či skladeb a společenskou aktivitu tvůrců jako Phyllomedusa.  

O hodnotovém vzorci gorenoisové scény tak možná nejvíce vypovídá fakt, že se většina zahrnutých umělců i vydavatelů drží principu do it yourself, tedy idey, která ze své podstaty zapovídá širší zapojení do mainstreamu a komercializace vlastních produktů. V tomto ohledu gorenoisová kultura ukazuje potenciál přinášet více, než by se z cíleně odpudivého audiovizuálu mohlo zdát. Nejspíš si tak časem pořídím silnější kyslíkovou bombu a potopím se do žumpy hlouběji za účelem ještě komplexnějšího etnografického výzkumu.