Grencsó Open Collective: Flat / Síkvidék
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)
Maďarský tenorsaxofonista, basklarinetista a flétnista István Grencsó (1956), žák Mihályho Dresche a obdivovatel Jiřího Stivína, Tomasze Stańka a Tomasze Szukalského, proslul zejména v osmdesátých letech minulého století spoluprácí s avantgardním klavíristou Györgym Szabadoszem. Jeho formace Grenczó Kollektiva se proměnila po vydání pěti alb (1996 – 2003) v současný Grencsó Open Collective, což je kvartet, ve kterém z původního obsazení setrval pouze kontrabasista Róbert Benkö; jeho dalšími členy jsou pianista Máté Pozsár a bubeník a perkusista Szilveszter Miklós.
V perextenzu k novému albu Flat (maďarsky Síkvidék) Grenczó kromě jiného uvádí, že jeho hudba nechce být servilní. Tento pojem vás možná překvapí, ale zauvažujete-li nad ním, shledáte, kolik servilní hudby se denně line z rozhlasů a televizí. Tudíž: sedm Grenczóvých kompozic a jedno jeho aranžmá na Flatu vyvolává dojem neustálého svobodomyslného očekávání, vyvážené aliance motorického rozhlučování a vláčné melodičnosti, osciluje mezi briskností a lahodností. Nejde tedy o jednoznačně nasazené experimentální pojetí, nýbrž o důsledné probírání sousledných přístupů od „jakoby“ známých (nebo rozpoznatelných) pasáží až do pretenciózních zábludů, kdy se příjemné oblouzení snoubí s odhalujícím pokusnictvím. Kvartet to vše zvládá beze švů. Především sám Grencsó je věrohodný ve své hráčské trojroli, ve které prostřídává výživně rozechvělý i zadíravě výdešňující tenor, tanečně rozehřívavý basklarinet a pitoreskně či nimravostně anabázující flétnu. Jeho výkon pochopitelně souvisí se zaostřenou proměnlivostí skladeb, ale také s výkony spoluhráčů. Basa je střídavě zahloubaná, podbručená, zátlumovaná, průsmyčně záletová a průsakující, klavír situace na ostří nože probrnkává, přebírá s ochotou vůdčí roli i občasně výstřelkuje, uminutě propátrává dané téma i odpoutávaně verbíří, bicí bývají vehementně probíjivé, meandrovitě durdivé, pentlují předlohu ráznými ťafkami až do hřmiva, v příadě Indian in Hortobágy si dokonce lajsnou velkoplošné, leč nikoli rabijátské sólo. Vůbec sólující promyky dodávají sledu hudby další dimenzi a většinou probíhají v součinnosti s dalším podpůrným nástrojem, z čehož se vyklube hromadivé vrtošení až do jančivosti, když se přiřítí zbývající nástroje. Podobně chlácholivá nevzrušenost, potažmo tápající v neurčitu, se náhle pochlapí na křižovatkovém přechodu, jako kdyby na semaforu padla zelená a vše se může nakvap rozjet (viz například Slow Street). Přes rozdílnosti hudební gestikulace jednotlivců panuje v souboru svornost vybalancované souhry. Zmíněnému Szabadosovi je věnován jediný tradicionál na desce (In the Csinálosi Forest), aranžérsky jasnozřivě uchopený, nelomeně promeditovaný, provokativně hybný a postupně všemi utkávaný do jednolitého fládru. Ani závěrečné Winding Farewell neztrácí pel jiskřivé neobvyklosti, je loučivostně hravé, průzračně flétnující, vyvlékavě stakatující, dolahodňující až do vytracena.
Projekty Istvána Grencsóa bychom si zřejmě ani napříště neměli nechat ujít.