Grencsó – Tickmayer – Geröly: Trio Kontraszt

  

Grencsó – Tickmayer – Geröly: Trio Kontraszt

Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)

 

István Grencsó (tenorsaxofon, basklarinet, altová flétna), Stevan Kovacs Tickmayer (piano, varhany, harmonium, čelesta) a Tamás Geröly (bicí, perkuse, gardon): tři hudebníci, kteří patří ke smetánce současné maďarské (nejen) jazzové muziky. Tickmayer Formatio s takovými deskami, jako je Urban Music (1987), Comedia Tempio (1990), na které slyšíme i Grenczóa, Wilhelm Dances (1992) nebo Moments to Delight (1998) si vydobyla uznání jak svou zvukovou provokativností, tak apokalyptickým viděním dnešního světa. Tickmayerovo spojení s Chrisem Cutlerem ve Science Group se stalo mezinárodně uznávanou záležitostí, stejně jako rovněž na RéR Megacorp vydané CD Repetitive Selective Removal of One Protecting Group (2006) nebo osobité Oriens-occidens (2008). Podobně Chamber Music (už z roku 1988), pod kterou je podepsáno duo Grencsó a Tickmayer, byla výrazem neobvyklého pojetí hudby mezi žánry. Loňský kompakt Flat Grencsóova Open Collective patří k jednoznačným pozitivům maďarské nekompromisní scény (viz recenzi na těchto stránkách His Voice). Propojení této trojice se tedy nedatuje z nedávné doby, naopak spadá do osmdesátých let minulého spojení.

Jestliže tedy Tickmayer, zřejmě spiritus agens současného projektu, dostal příležitost opětovně vyvolat v život dávnou spolupráci tria při Mediawave Festivalu roku 2011, uvítal jednoznačně tuto nabídku. V předvečer koncertu všechny sice zaskočila zpráva o úmrtí jejich preceptora Györgyho Szabadose (připomeňme si třeba Gerölyho na Szabadosově kompaktu Revelation), tím spíše si však vzali za cíl navázat na jeho odkaz. Se svým vystoupením byli spokojeni, a tak se rozhodli, že jednorázovou akcí se nespokojí. Takže se 27. října 2013 sešli v budapeštském Pesti Magyar Színház Studiu a nahráli tu pět kompozic a deset fragmentárních improvizací, které rok nato vyšly pod názvem Trio Kontraszt pod pořadovým číslem 215 na BMC. Proč právě Trio Kontraszt? To má hned tři důvody. Především jde o určitou inspiraci Bartókovými Contrasts v obsazení tria klarinet, housle a klavír, věnovanými Bennymu Goodmanovi a Józsefu Szigetimu. Kontrastní jsou samotní partneři v tomto seskupení, protože jejich hudební zázemí je natolik rozkošatělé včetně účasti Grenczóa a Tickmayera na projektu Morton Feldman Jazz Tributes, že ujednotit je vyžaduje vzájemné spřažení ve zcela neobvyklé, zato parádní melanži. Za kontrastní pak považuje Tickmayer v doprovodném slově k albu i jejich pojetí vzhledem k současným tendencím „svobodné“ hudby. Nevysvětluje sice, v jakém ohledu, výsledek však nesvědčí o tom, že by snad byli tradičnější nebo naopak více svobodomyslní, nežli většina dnešních hudebních volnomyšlenkářů. Jsou prostě odlišní, svérázní, svojští.

Jako skladatelé se o náplň zvoleného programu téměř rovným dílem dělí Grencsó a Tickmayer. Grencsó hned v Billiardu skutečně kulečníkově rozvírá vždy nové, zcela odlišné vstupy, ustavičně prostřídává zvraty, převraty, rozvraty výbojně, průrvově, údernově i zatajivě, chtělo by se říci se šťouchovou falší, výstřelně úsečnostně i výtržnicky vévodivě, každopádně mistrně, dodržuje však základní tempování i polohování celku. Čemuž odpovídá jeho výbušné saxofonování, tahounem však je zejména klavír s podestýlkou bicích, když pak je třeba, všichni se zúčastní lítého zaběsnění. Lassú utca se zcela zřetelně liší rozpomaleným labyrintováním, až zprostorováním zvolna stoupající ulice, váhavě poodhalované hutným, výživným basklarinetem za šíravého odcinkávání  a odklinkávání klavíru a podbíjení bicích, což vede k třeskutění na jehlách, ale pak i na kothurnech; objevující sumírování tria mi připadá, jako by malíř přecházel od suché jehly k olejomalbě, což se děje horempádně i vyslyšujícně. Opět odtajemňovaně začíná Madárszeretö, vyflétnované do prostornosti ptačích dálek s přídechem vnutkávané folklórnosti, nicméně nadupanost bicích a varhan vše dychtivě převálcovává a basklarinet uzemňuje, což souvisí s rytmizovanou melodičností, plnou dramatických momentů. Souborný čeřen hudby všech tří pak dospěje k závěrečnému záběru.

Tickmajer s předehernou tajnosnubností představí vstup do Ostinato Barbaro, činí tak se zadumanou náznakovostí  a zádržnou včítavostí, aby po tomto zapreludování samotné téma rozbuškově otevřel do neutuchající pospěšnosti, řádivé vířivosti i vytočivé zakousnutosti. Perkuse to vše prodychťují, sám Tickmayer se však rozčepýřeně i valivě, kaskádově i vhlubovaně dostává na dřeň příběhu, což Grencsó rozvine do důsažné melodie a proklidní. Až bluesovou baladičnost, propojednou s maďarózní chandrovostí vyciťuji z Reménykedés, tato poloha se však vzepne do smírčí nesmírnosti, vzedmutostně provirválované a vyvřelostně nadějeplné a nakonec hotovostně pohodové. Jak vidno, oba skladatelé jsou si něčím blízcí a něčím odlišní, vcelku však nejsou antipódní.

K tomu, že celek alba působí jako parádní melanž, však přispívá zejména desatero fragmentů, jež jsou – jak který – hračičkářsky zahartusené, šelestivě rozbíravé, zakochané, nášlapně odezvové, vybíjivé, pronásledovatelně honitebné, šustivě magořivé, prozračně šátravé i kodrcavě smýčivostní, nástrojově properlivěné, vypištěnostně flétnující s odklepáváním i bumbácněním, či konečně náznakově kdozkohostní, jako by s námi hudebníci hráli člověče nezlob se.  Co je však důležité a podstatné: nikde nenalézám machu, přejatost, zažitostní opakování. Neděje se tak ani v rozlehlejším kompozičním skeletu desky, tím méně pak v improvizačních bonmotech, které se kolem skladeb pršivě rozprsknou.

Neznáte Grencsóa, Tickmayera a Berölyho? Pak je nejvyšší čas, abyste je poznali. Myslím, že jejich neobvyklé kontrastnění by vám mohlo jít k duhu.